Sport ›  Běhání ›  Závody › 

Kladno: Krok 2, 3, 4 ... ale hlavně závod

Buck the Bug
Kladno je za námi... :)

Krokem 2
byla fáze, která by z pohledu nezasvěceného pozorovatele byla asi nejúsměvnější. Večerní příprava na den D. Opakované přerovnávání, přepočítávání veškeré možné výbavy. Několik pokusů přeskládat do batohu hromadu oblečení, která by možná vystačila menší rodince na týdenní dovolenou. Nakonec jsme vše zabalili a samozřejmě 95% věcí nebylo vůbec potřeba.

Krok 3 - Závod samotný

Na nádraží jsme si vyhlédli cestujícího, který vypadal, že jde taky na maraton a hlavně že ví, kde je stadion. Jak se později ukázalo, byl na tom podobně jako my. Tušil, kterým směrem by to mělo být, ale kudy tam? S pomocí domorodců jsme Sletiště nakonec našli. :)
To už nastupovala lehká předstatovní nervozita. Rychle se zaregistrovat, převléct, pozdravit známé i neznámé, vyměnit si "zaručené" rady, ... a do startu zbývá jenom 20 minut. Lehké rozklusání, protažení a už spěchám na společné Tragedí focení.
Na startu se sebevědomě deru davem do posledních řad, abych po výstřelu nezblbnul. Rána jako z děla a smradu jako, když pářou dráteníka ... uvážlivým tempem se vydávám podruhé v životě škádlit Maratonského Boha, který je prý spravedlivý!
Prvních zhruba deset kilometrů jsem běžel s Tomášem. Plus mínus jsme drželi tempo 6 minut. Protože mě ale nohy táhly vpřed, raději jsme se rozloučili. Chvíli jsem běžel sám, ale pak se na mne opět usmálo štěstí, když jsem doběhl dalšího Trageda. Nejistotu, zda to je nebo není Lady Koyama, definitivně rozptýlil povzbuzující tatínek s kočárkem. S Dášou jsme společně běželi téměř celý zbytek závodu. Moc jsme toho sice nanamluvili, ale ve více lidech se běží nějak snáz a rovnoměrněji. Ze začátku jsme běželi ve skupince, která drželo tempo 5:45, ale pak se rozpadla (ani nevím kdy). S obavami jsem očekával, kde ho potkám (nevím, kde jsem vyčetl příměr o chlapíkovi s palicí, ale líbí se mi víc než termín zeď) ... podle zkušenosti z delších výběhů měl stát už na 27. kilometru. Nic. Když jsme míjeli Iva (který mimochodem působil jako neskutečné osvěžení) na 30., skoro jsem se musel ohlížet, ale chlap pořád nikde. Za to o kolo později už tam byl! Krize byla poměrně slabá a rychle přešla. V tu chvíli jsem si ještě v hlavě pohrával s myšlenkou na čas okolo 4:05 - 4:07 ... ale jak se ukázalo po poslední občerstvovačce, překonaná krize byla pouze demo! :( Dáša zvládla pití rychleji a utekla mi. Nohy vážily alespoň tunu a šance, že bych se ji znovu chytil, byla nulová. Teď už to bylo jenom o hlavě ... přesvědčoval jsem se, že musím běžet, že když zastavím, bude to ještě horší. Dost mi pomohla rada od Dáši, že si mám nechat trápení až do cíle. Tuhle cennou poučku jsem si zopakoval snad 200x. Ačkoliv jsem skoro couval, dobíhal jsem běžce, kteří procházeli asi opravdovým očistcem. Bohužel jsem už neměl dost sil povzbuzovat a stěží jsem se vzmohl na pozdrav kolegům Tragedům.
Mocný finish se nekonal. Kolečko na oválu bylo snad nekonečné! O to příjemnější bylo předání medaile a gratulace hned v cíli. Předsevzetí, že musím alespoň chvíli ještě vyklusávat, vzalo za své asi po 100 metrech. Odpotácel jsem se k Mackovi, kde jsem se svalil na trávník. Příjemné pocity mám možná dnes, ale včera mi bylo všelijak. Hlava úplně vygumovaná, tělo raději dělalo, že s hlavou, která ho poslední 4 hodiny a 11 minut vláčela lesem, nemá nic společného. Společensky použitelný jsem začal být až po dlooouhé sprše.
Během losování tomboly jsem zjistil, proč jsem možná tak vysílený. Téměř vše, co jsem během závodu vypil, jsem měl v žaludku. Klasický rybník! :( Medaile unikla znesvěcení opravdu o pár centimetrů. :)) Budu muset popřemýšlet, kde se stala chyba, a příště to snad bude lepší.
Na začátku jsem psal o Maratonském bohovi, o kterém jsem četl, že je spravedlivý a potrestá každou hrubku v přípravě a ocení poctivé. Včera si asi nasadil černé sluneční brýle. Ještě večer před Kladnem jsem kontrolovat, kolik má naběháno Toro - za letošek víc než já dohromady za 2006 a 2007. A přesto mě pouze lehce napomenul a Tomáše tak tvrdě zkoušel. :( Každopádně má Tomáš můj obdiv, protože já bych asi vzdal. V Unhošti jsem se také trápil s kolenem, ale měl jsem to už docela blízko do cíle.
K organizaci nemám sebemenší připomínku. V podání kladenských pořadatelů to působí, že připravit závod musí být absolutní brnačka. Ale ze zkušenosti vím, že některé samozřejmosti nemusí být všude samozřejmostí. Takže ode mne mají 1*!!! Využili jsme i možnost jít relaxovat do Aqua parku, která mi neskutečně bodla (hlavně pára). Takže tu jedničku ještě párkrát podtrhnout!
Jinak díky všem, kteří povzbuzovali - mj. vráně Sáře a jejímu pilotovi; Mirkovi K., který nám zpestřil běh vyprávěním o Matonce; Ivovi Domanskému, který svým optimismem dodával sílu bojovat ... a všem kolem trati!

Tradiční shrnutí:
Krok 4 - Den poté

Pondělka jsem se bál už od středy. Strach, že vůbec nevstanu z postele apod. Nakonec jsem se cítil lépe než třeba po Žebráku. Svaly téměř nebolí. Pravda kolena cítím, ale také to není tak strašné. Ačkoliv dnes večer pršelo, přemohl jsem se a vyběhl/vykročil jsem na regenerační výklus. Možná dobře, že pršelo a ulice byly prázdné, protože by se jinak mohlo stát, že by mě předbíhali důchodci s francouzskými holemi. :)


Tak za rok zase na Kladně!

 Sport  Běhání  8 Komentáře Buck the Bug, September 10th, 2007



Aktuální články

Aktuální komentáře

Kategorie

Linky

RSS blogu

Podporuji

Behej.com
Running Training Log
Opera, the fastest and most secure web browser Connectria.com

Reklama


Evidence