„Co to bylo za divný zvuk?“
„To je přeci to, kvůli čemu tady jsme, pane poslanče.“
„A to je ve stodole?!“
„Samozřejmě…“
„A vy tu stodolu zamykáte?“
„Samozřejmě! Co je to za otázky? Nechcete se z toho snad teď vykroutit?“, řekla, nebo spíše zakřičela. Byla to pohledná, blond žena s bledou pletí. Dalo by se říct, že snad i krásná. Ale byl to ten typ ženy, které otevřete dveře ne proto, že je to slušnost, ale proto, aby je nevytrhla z pantů.
Trochu zmateně se rozhlížel po ostatních a pátral po někom dalším, komu tohle přijde také už moc divné.
V rohu místnosti seděl starý muž. Na první pohled vypadal dost zanedbaně. Neoholená tvář, obnošené oblečení, sešlapané kožené boty. Měl však charisma, jakousi zvláštní auru. Když o tom tak přemýšlel, ten muž nikdy vlastně nepromluvil. Ale ostatní se na něj vždy, když se jednalo o důležitých věcech, podívali. Jakoby žádali o svolení.
„Ale paní kolegyně, tohle je už moc. Tohohle se všichni hned chytí, je to moc nápadné. Novináři po tom půjdou…“
„Nedělejte drahoty, chlape! Vždyť je to stejné jako vždycky. Vy pomůžete nám, my pomůžeme Vám. Ostatně ten dům u moře se sám nedostaví, že? Slečna asistentka, v uvozovkách, určitě zase bude potřebovat nové auto na prázdniny…“
„Jak o tom víte?“
„Přestaňte dělat svatouška a pojďme se domluvit. Sedm set za to, že nám pomůžete. Co?“
Starý muž v rohu místnosti se na něj podíval a nenápadně, téměř neznatelně, kývl. Takovým zvláštním způsobem z něj šla hrůza. Vypadal křehce, ale zároveň bylo zřejmé, že je to velmi mocný muž. Stačilo by asi jedno gesto a on by zmizel na věky. A bylo by úplně jedno, že je poslanec skoro vládní strany.
„Dobře tedy. Doufám, že je vše podchycené, aby novináři do ničeho nestrkali rypák, až dojde na věc.“
„O to se nestarejte…“
***
O týden později v poslanecké kantýně…
„Paní kolegyně, to je průser! Vidíte, co se děje?! Já myslel, že to máte pořešené… Přitom novináři to rozmazávají od rána do večera… Plebs chce demonstrovat… To ten Váš kmotr nedokáže zasáhnout?!“
„Předseda se přeci musí tvářit, že je ve všem nevinně…“
„Ale ne Bureš! Ten starý chlap, co to na tom statku celé řídil…“
„Co?! Koho myslíte? … Počkat… to jako myslíte mého prastrýce? Vždyť ten je téměř úplně hluchý a napůl dementní… nemůžeme ho nechat pět minut samotného.“
„Jak to myslíte… já myslel, že on tuhle celou volbu řídil…“
„Jakou volbu?! Co to melete, člověče?!“
„No přeci volbu Mlátičky!!!“
„… blázníte?! Jak jste na to přišel?! My celou dobu mluvili o DOTACI na mlátičku! To jste si myslel, že v té stodole máme zavřeného toho magora?!“
***
Takže, milé děti, na velikosti opravdu záleží! A proto pozor na psaní velkých a malých písmen!
Použité motivy z výzvy:
- Úplatný poslanec
- Ranč/Statek
- Téma: Neodháněj od sebe ruku, která tě krmí.
- První věta: Co to bylo za divný zvuk?
- She always speaks to him in a loud voice.
- It was then the arctic beautiful met the rusty god (částečně – blond kráska a „plesnivý“ godfather)