Velbloudů je na poušti samozřejmě spoustu. Ale on byl jiný. Na první pohled. Měl totiž jenom jeden hrb. Kolovaly řeči, že je to proto, že jeho skutečný otec je jakýsi římský dromedár. Nebylo se čemu divit. Mnoho jeho rysů tomu také nasvědčovalo. Třeba právě ten jeden hrb a typický římský nos. Jeho matka mu však říkala, že to není pravda a že, naopak, je výjimečný. Ba přímo vyvolený.
Oficiálním otcem byl starší velbloud. Dobrosrdečný, ale tak trochu prostší. Každopádně byl poctivý a pracovitý. Chodil s karavanami křížem krážem pouští. Bylo tedy logické, že i mladého velblouda učil tomuto řemeslu. Ten však byl řečmi své matky tak zmanipulovaný, že začal věřit ve vlastní výjimečnost. Své k tomu přidala i šikana jeho vrstevníků, kterou si vykládal jako důkaz této mimořádnosti. Pravdou bylo, že na svůj věk byl značně inteligentní. Chtěl se dozvědět vše, co bylo možné. Fascinovali jej příběhy o starých velbloudích králích. Líbil se mu především ten, jak kdysi stádo velbloudů putovalo čtyřicet let pouští. Pravděpodobně jenom proto, že tam jeden z nich ztratil čtvrťák. On v tom však viděl velké poslání a cestu k moudrosti. Rozhodl se proto, že se také vydá do pouště.
Po několika dnech bezcílného bloudění pouští nejen že nenašel onen mýtický čtvrťák, ale začal ztrácet přesvědčení i o smysluplnosti svého putování. Stejně tak o své vlastní výjimečnosti. Ve chvíli největší beznaděje zahlédl uprostřed pouště podivnou věc. Vypadala jako obrovský doutník s velkou deskou napříč. Když stál na vrcholu duny, bylo patrné, že je to vlastně velký lesklý kříž. Spěchal k němu v naději, že mu tahle záhadná věc poskytne odpovědi a veškerou moudrost.
Když ke kříži doběhl, zjistil, že v jejím stínu spí člověk. Byl jiný, než ti, které znal z domova od karavan. Byl výrazně bledší, měl i jiné oblečení – byly mu vidět celé nohy, které měl v jakýchsi divných plátěných trubkách. Jakmile se k němu přiblížil, muž se probudil. Vypadal dost zmateně. Jakoby nikdy neviděl velblouda. Chvíli mával rukama. Asi na pozdrav. Něco drmolit. Nebylo mu moc rozumět. Jeho řeč byla trochu jiná než řeč průvodců karavan. Přesto mu něco málo rozuměl, nebo spíš tušil. Velbloud stál a díval se na toho divného člověka.
Člověk si ho po chvíli přestal všímat a začal mlátit do té divné věci. Velbloud to nevydržel a přišel blíže. Ze slušnosti člověku plivnul do tváře. Ten to však vůbec neocenil a nejen, že neplivnul na oplátku také, ale zase si ho přestával všímat. Velbloud se ho tedy začal vyptávat, zda by mu mohl darovat veškerou moudrost a pravdu. Člověk se tvářil, že vůbec nerozumí. Proto velbloud do písku začal kreslit, co po něm chce. To zjevně člověka zaujalo. Po chvíli nakreslil i on svůj obraz. Nebyl příliš podařený. A to, co při jeho kreslení říkal, nedávalo už smysl vůbec. Ačkoliv jednoznačně nakreslil jednohrbého velblouda, říkal slova, která lidé tam od nich používali pro označení plazů a chobotnatců.
Tak to šlo několik dnů. Člověk většinu doby tloukl do té velké věci. Několikrát denně však přestal. Z vody a nějakého prášku vytvořil mléčnou kaši, o kterou se s ním rozdělil. Když jedli, maloval, vyprávěl, ale celkově to nedávalo moc význam. Poslední kresba byla krabice s dírami. Mluvil při tom o zvířeti, které dává vlnu. Ale nemyslel velblouda. A i ten nejmenší velbloud ví, že vlna je přeci z velbloudů! To byla poslední kapka. Pomyslel si, že ten člověk je asi blázen… v lepším případě. Spíš asi magor. Což by vysvětlovalo, proč se rozhodl mlátit do té lesklé věci uprostřed pouště. Mladý velbloud se proto zvedl a odešel.
Když se vrátil zpět mezi velbloudy, otec jej přesvědčoval, aby se k němu přidal a putoval s karavanou. On o to však nestál. Matka se jej zastávala, opět opakovala ty věci o králích, výjimečnosti a utvrzovala ho, že musí vykonat něco mimořádného.
Nejhorší však byli opět ostatní mladí velbloudi. Nejen, že si ho zase dobírali kvůli jeho původu, ale teď se jej navíc dokola vyptávali, cože se v té poušti dozvěděl a jestli tam našel ten bájný čtvrťák? Nakonec to nevydržel a začal jim vyprávět upravenou verzi toho, co zažil. To se rychle rozkřiklo a každý den přicházelo více a více velbloudů poslouchat jeho prapodivné historky. Dozvídali se tak, například, že existuje úžasné místo, kterému říkal Fuckcie, kde kdysi žili zlí králové v Loudru. Pak je ale spravedliví ve jménu své víry zabili a teď jsou si tam všichni rovni bez rozdílu původu nebo bohatství. Dokonce ti, kteří nejsou odtamtud, nemusí vůbec pracovat a mají větší práva než ti, kteří pracují. Další oblíbená historka byla o tom, jak proměnit vodu na velbloudí mléko.
Velbloudi se ze začátku dobře bavili, ale časem jim to začalo lézt na nervy. Navíc každodenní srocování velbloudů neuniklo pozornosti lidem od karavan. Pochopili, že ten nepovedený kříženec velblouda s dromedárem dělá zase jenom problémy. Proto si pro něj jednoho večera přišli a odvedli jej. Druhý den jej přikovali k ráhnu od vodní pumpy, kde musel chodit celé dny dokola.
Nejen, že se z něj nestal král, ale ani nemohl putovat s karavanami. Dříve jimi tak pohrdal, dnes by za jednu výpravu dal cokoliv. Místo toho bude dokonce života přibitý k velkému dřevěnému kříži…
***
Poučení z pohádky?! Prosté… vyvarujte se mezidruhovému sexu, nebulíkujte děti bláboly a nepodporujte jejich mindráky! :