Na jazyky jsem byl vždy dřevo. Angličtinu se učím už snad čtvrt století a pořád mluvím jako tříleté dítě. Rozhodl jsem se, že s tím konečně musím něco dělat. Po několika pokusech jsem zkusil kurz s trochu jiným přístupem. Ale to je vlastně jedno. Důležité je, že tam cvičíme gramatiku a slovíčka ve dvojicích. To znamená vymýšlet pořád dokola nějaké věty.
Naše skupina je docela pestrá – od studentů po padesátníky, ženy muži tak půl na půl. Musím uznat, že několik pěkných slečen tam je. Nic jsem si od toho nesliboval. Chodím tak kvůli angličtině, a ne kvůli sukním. To dá rozum, ne?!
Kdykoliv jsem však měl konverzovat s nějakou ženou, velmi rychle zaznělo „my boyfriend“. Začal jsem pochybovat, jestli nepůsobím jako nějaký nadrženec, že to pořád tak zdůrazňují. Jak cvičení pokračovala a slýchával jsem to pořád dokola, sklouzával jsem pomalu k mírné vnitřní agresi, kdy jsem si pro sebe říkal: „No, tak máš chlapa. Všem nám to došlo. Stačí!“.
Po pár hodinách jsem si ale všimnul i něčeho jiného. A to, že muži většinou používají věty, ve kterých zmiňují práci, školu, sport, auta, domy, hospody, avantýry… no zkrátka „úspěchy“. A tehdy mi to došlo. Při vymýšlení „náhodných“ vět v cizím jazyce, když se soustředíme na formu, a ne tak moc na obsah, prostě podvědomí pracuje víc, než čekáme. Najednou jsem si připadal jako pitomec, že mi to tak dlouho trvalo. Přitom bych to měl už dávno vědět. Zažil jsem to přeci tolikrát (byť mnohokrát jsem to také nepochopil). Přesto! Četl jsem to a myslel jsem si, že už to konečně chápu… A zase jsem se nechytal na svou zaslepenost.
Zatímco pro muže je obvykle pocit štěstí a spokojenosti spojen s úspěchem z „lovu“ – cíle, práce, majetek, překonávání, poměřování se apod. Pro ženu jsou většinou důležitější ty „měkké“, těžko uchopitelné věci – komunikace, pochopení, dobré vztahy s partnerem, rodinou, dětmi. Nemusí zas tak moc záležet, jestli je úspěšná v práci. Byť si někdy/často stěžuje na něco hmotného, ve skutečnosti čeká na pomoc nebo oporu v tom jejím hlavním, „měkkém“, světě. A my (já tedy stoprocentně) opakovaně selháváme.
Popravdě, divím se, že jsme ještě jako druh nevymřeli… Budu-li parafrázovat dotaz, který zaznívá v Cavemanovi: „Proč my jsme takoví kreténi?!“ 😀