Většina lidí si myslí, že trolové již dávno vyhynuli. Nebo dokonce, že ani neexistovali. Jak pak ale vysvětlíte, že troly znají skoro všude?! Že by si je Tolkien, Pratchett a všichni ti Seveřané jenom vymysleli? Kdeže! Oni prostě a jednoduše existují… Možná si říkáte: „Proč o nich tedy nic nevíme?“
Jeden by si mohl myslet, že nemají rádi pozornost. Což je pravda tak napůl. Musíme se na to také dívat z jejich úhlů pohledu. Tím, že jsou dlouhověcí, až věční, nemají potřebu se přátelit s „jepičími“ formami života. Ono, když si dáte šlofíka na tři sta let, těžko se udržují nějaké sociální kontakty, že?
Pak jsou tady ovšem také určité předsudky… Navzdory všeobecnému pokroku a snaze o jakési osvícenství, přesněji o magmatizaci, zůstává v kamenných hlavách trolů stále pevně zakořeněný chemicismus. Mysleme si o tom, co chceme, ale v jejich očích prostě uhlík není křemík. A pan Mendělejev s jeho tabulkou jim v tom dává vlastně za pravdu. Ne, že by uhlík nenáviděli úplně. Třeba takové kvalitní černé uhlí je vyhlášenou pochoutkou, kterou nejstarší trolové „vařili“ tak, že napěchovali jámu dřevem, zalili ji vodou a nechali uležet pár miliónů let. Takové trolí kimči… Tím, že jim posledních pár století jejich laskominu krademe, si jejich přátelství rozhodně nezískáváme. Ale, jak už víme, oni o něj stejně moc nestojí. Vy se také nechcete kamarádit třeba s bramborou…
Dost filozofování, pojďme se podívat na jednoho konkrétního trola. A nemusíme chodit ani moc daleko. Trol Ore (známý také jako Erz, případně Ruda) přebývá posledních pár milionů let v místech, které my považujeme za hranici Čech a Saska. O jeho existenci, a také o tom, že jej naši předci moc dobře znali, svědčí to, že po něm pojmenovali tamní hory. Ore nebyl nikdy příliš družný. Má rád svůj klid, své pohodlí, své hnědé uhlí… Ale rozhodně není žádný buran, který by se o nic nezajímal! Naopak, poslední dobou se pokouší zlepšit si reputaci, vrátit se do společenského života, snad i založit rodinu. Avšak pár tisíciletí zahálky se na něm podepsalo… Navzdory tomu, že dvě, tři tisíciletí nejsou v trolím životě žádný dlouhý čas, vývoj nezastavíš. A kdo nechce být za karbona, nebo dokonce devona, musí držet krok s dobou!
Být moderním trolem není vůbec jednoduché. Ať vzdorujete, jak chcete, módním změnám se nevyhnete. Začalo to u millionagerů. Časem však každý trend dopadne i na ty starší. A i když už vám není zrovna třicet milionů let, pořád ještě nemáte chuť pověsit svůj milostný život na krápník. A kdo by nechtěl, aby se země zachvěla (doslova), když narazíte na trolici s pěkným, pevným pozadím z křemene. Ta představa, že se země třese, jiskry odlétávají kilometry daleko, lesy hoří, zvěř i lidé v úděsu prchají… Vrrr!
Každou chvíli to slyšíte. Zemětřesení v Indonésii, v Chille, v Japonsku, … požáry v Americe, v Austrálii, … legendární párty u Tungusky! To se to některým trolům dovádí, když mají trolic plné hory a moře! Co si má ale počít trol ve střední Evropě?! Nejste nemladší, trpíte na lýkožrouta, přesto vám pořád ještě přijde smrk nejpohodlnější… A hlavně, o ženskou nezavadíte, jak je Novověk dlouhý. To jednoho přemůže splín! A pak je tak snadné najít zálibu v jídle. Jenže potom listujete břidlicovými stránkami magazínů „Be rocky“ nebo „Sculptured Sports“, vidíte ta sošná těla a dáváte si předsevzetí: „Od zítra nebudu jíst štěrk! Žádný písek před spaním… A hlavně žádné uhlohydráty! Od teď jenom čistý křemík! Sirové diamanty, opály, ametysty, křišťál!“
Ale znáte to. To vám vydrží tak tisíc, maximálně pět tisíc let. A pak to přijde. Ta chuť je neodolatelná. Navíc, když máte přímo před nosem podkrušnohorskou pánev. Nikdo se nekouká, a tak se nacpete hnědým uhlím a zajíte to hromadou navážky… Jenže pak kromě výčitek přijde i břichabol. A místo, aby se země třásla z milostných radovánek, třese se kvůli vašemu nadýmání… Nic strašného, ale uhlíkaté formy života v okolí Egeru to pokaždé vyděsí. A o tom, že praskl nějaký ošklivý barák, píší v těch svým novinách dalších 30 let…
Úvodní foto: Lubor Ferenc (soubor podléhá licenci Creative Commons)