Chapter 1 – Our Rob Or Ross
Chapter 2 – Padlý anděl a padlý kněz
Chapter 3 – Chudá sestřička
Chapter 4 – Den blbec
Chapter 5 – Carlos zuří
Chapter 6 – Detektiv
Chapter 7 – Výslechy
Chapter 8 – Obrat
Chapter 9 – Coming out
Použité náměty
Chapter 1 – Our Rob Or Ross
Rob a Ross byli prach sprostí zlodějíčci. Nebyli příliš zruční, vynalézaví, ani odvážní. Nebyli dokonce ani specializovaní. Spoléhali víceméně na náhodu. Jejich hlavní devizou byla pohotovost. Někdy to byla odložená kabelka v nákupním vozíku. Jindy nepozorný řidič u pumpy, který nezamkl auto. Nebo prostě nezabezpečený dům, kůlna, garáž… Jako toho večer. Potulovali se předměstskou čtvrtí a ubíjeli čas. U dveří jednoho z lepších domů doznívala hádka, očividně partnerská. Starší muž rezignovaně kroutil hlavou a šel pomalu k příjezdové cestě, kde stál Jaguar E‑Type v perfektním stavu. Znatelně mladší žena na něj rozezleným hlasem něco křičela. On jenom otráveně mávl rukou jejím směrem a pokračoval v chůzi. Ona ještě chvíli stála u dveří. Ruce měla v bok. Nakonec si zlostně dupla a přeci jen se vydala za ním. Podle rázného kroku, pohazování hlavou a celkově řeči těla, bylo jasné, že hádka bude pokračovat ještě nějakou dobu v autě.
Ross a Rob neslyšeli příliš zřetelně, o čem rozepře byla, ale pobaveně se smáli. Možná i trochu litovali řidiče. Není nic horšího než hádka v autě, kde nemáte úniku a ani nemáte, jak se bránit, protože se musíte věnovat řízení. Tak jako tak se spíše bavili, než litovali. Jejich instinkt jim však také napovídal, že by se mohli smát ještě více. Jedním z nejlepších předpokladů pro chybu při odchodu z domu je právě hádka. To jeden snadno zapomene zavřít okno nebo zamknout garáž. A v garážích takových pěkných domů bývá spousta věcí, které se dají rychle a snadno zpeněžit.
Podívali se na sebe. Pokývali hlavou, lišácký se usmáli. Nemuseli toho moc říkat, na to se znali příliš dobře. Téměř jednohlasně řekli: „Dáme jim patnáct minut!“ Vždy je totiž šance, že si někdo uvědomí, co udělal, resp. neudělal, a vrátí se zpět.
***
Nikdo se nevrátil. Evidentně si hádku nadále užívají někde na dálnici. Rob se vydal přímo ke vstupním dveřím. Zazvonil. Přešlapoval chvíli na rohožce. Zazvonil znovu. Pak i zabouchal na dveře. Nečekal, že by někdo otevřel, ale jistota je jistota. Nikdy nevíte. Děti uložené ke spánku, špatně naladěný rotvajler, … neboj ještě hůr, dobře naladěná hospodyně! To vše dokáže zkomplikovat plán. Dveře byly zamčené. To zjistil, už když klepal. Popošel k oknu kousek od vstupních dveří. Zaklepal a polohlasně zavolal: „Haló, je někdo doma? Tady Exekutorský úřad!“ Se stejnou taktikou zkusil i garážová vrata. Ano, je to naivní, ale často velmi uvěřitelná historka. A co si budeme povídat, lidé v takovýchto čtvrtích si moc nevšímají, co se děje u sousedů. Během krize se zde vyměnila polovina majitelů. A ostatní jsou rádi, že exekutor nezvoní u nich.
Rob obešel dům a vzadu již bez skrupulí zkoušel okna a pak i zadní vchod. Nevypadalo to příliš nadějně. Vše bylo zamčené. Kromě zahradního domku. V tom však bylo jenom běžné nářadí a pár plechovek se zahradní chemií. Už to chtěl vzdát, když mu něco problesklo hlavou. I on byl roztržitý. Když se vrátil k zadním dveřím, došlo mu okamžitě, co předtím sice viděl, ale hned mu to nedocvaklo. Ve dveřích byl zevnitř klíč. ‚Skvělé! To je přímo pozvánka. To už snad ani není vloupání,‘ pomyslel si. Teď akorát zjistit, zda je zapojený alarm. Zvedl ze země kámen. Potěžkal jej. Vybral si okno v patře, které směřovalo k vedlejšímu domu, aby to případně vypadalo, že to bylo dítě od vedle. Je šance, že majitel nebude vůbec volat policii. Nikdo pak nebude zkoumat otisky bot a vyptávat se v okolí. Vykoukl přes roh. Kývnul na Rosse a ukázal mu, že má v ruce kámen. Ross věděl, o co jde. Přikývl a připravil se na případný útěk.
Rob se vrátil zpět na za dům. Rozmáchl se a vší silou mrštil kámen do vybraného okna. To se roztříštilo. Bylo slyšet, jak se kámen ještě chvíli kutálí po podlaze. A hlavně? Bylo ticho! Chvíli ještě počkal. Vypadalo to dobře. Přeci jenom hádka možná přinesla nějaké ovoce. Teď už nebylo nač čekat. Vzal další kámen a rozbil výplň dveří. Sáhl dovnitř a otočil klíčem. Otevřel dveře a rychle směřoval k těm vchodovým, kde očekával ovladač alarmu. To, že není zapnutý hlasitý poplach bylo zřejmé, ale pořád hrozilo, že je dům napojený na centrálu a že už sem jede ostraha nebo policie. Teď však viděl, že poplašný systém nikdo nezapnul. Podle všeho v domě ani nebyla kamera. Rozsvítil v předsíni. To byl signál pro Rosse, který se vydal k předním dveřím. Zaklepal. Chvíli počkali a pak mu zevnitř Rob otevřel. Zatím to bylo až nečekaně snadné.
„Nakupování bez peněz mám rád,“ řekl Ross s úsměvem.
Začali prohledávat dům. Značková, ale běžná elekronika, povětšinou rozměrná. Na to dnes nebyli zařízeni. Vše se seběhlo příliš rychle a neměli s sebou dodávku. Nechtěli zbytečně riskovat tím, že pro ni jeden z nich bude muset hodinu jít. Hledali tedy spíše cenné drobnosti, které by odnesli v nějaké tašce. V přízemí našli pár dámských šperků – kvalitních, ale ne mnoho. Dva starší mobilní telefony, jednu outdoorovou navigaci, pánské hodinky a notebook v kožené tašce. V garáži také žádný jackpot nečekal. Byla tam sice velká silniční motorka. Ale vzhledem k tomu, že měla rozebranou část motoru, nebyla asi v nejlepší kondici. Posbírali tedy pár drobností, jako sadu klíčů, vrtačku, měřáky. Celkově to však bylo velké zklamání. Zbývalo již pouze patro.
Na podlaze ležely střepy z rozbitého okna. Rob se jim snažil vyhýbat. Pro jistotu se otočil se slovy: „Nešlapej na to rozbité sklo.“ Ale bylo pozdě. Ross už stál na jedné noze a rukou se pokoušel vytáhnout střep z podrážky. Než Rob stačil dodat cokoliv dalšího, už se Rossovi řinula krev z dlaně přímo na podlahu. Vrátil se k němu. Ovázal mu ruku kapesníkem. Vyndal i druhý, který mu dal do zdravé ruky. „Ukliď krev a počkej raději venku. Dokončím to a za pět minut jsem tam.“
Chapter 2 – Padlý anděl a padlý kněz
Charles. Distingovaný muž. V obleku. S vázankou. S prošedivělými vlasy. Majitel kavárny lomeno restaurace. Ano, to je on. Alespoň v očích jeho ženy. Nebo přesněji, ve slovech, kterými svého manžela popisuje svým známým. Málo co však může být vzdálenější realitě. Ať však úplně nekřivdíme, Charles má prošedivělé vlasy. Není jich mnoho. Ale většina z těch, co zbyla, už je opravdu šedivá. A ano, kdysi býval distingovaným mužem. Nosíval oděv, který vzbuzoval autoritu. Avšak to bylo před tím, než potkal ji. Theresu. Chtělo by se říci, že to byla láska jako z románu. Ale ze špatného. Nicméně, dramata, rozhodování, váhání, ani zvraty tomuto příběhu nechybí. Už jen to, že hlavní hrdina byl toho času knězem. Knězem, jehož kázáním nevěřil ani on sám. Zpětně už lze jen těžko odhadovat, zda alkohol byl příčinou nebo důsledkem pochyb a vnitřního boje. Alkohol však nebyl tím nejhorším proviněním. Ztracenou víru si čas od času vynahrazoval krásným tělem. Naštěstí tělem dospělým a ženským. Tím Theresiiným. „Ztracená“ žena místo ztracené víry. Jak příznačné.
Když se informace o tomto selhání dostala k nadřízeným, měl Charles na vybranou. Nebylo to těžké rozhodování. Ne snad, že by Theresu tak miloval, ale bylo to pro něj svým způsobem vysvobození. Někdo jeho těžké dilema rozhodl za něj.
Poté se on, již jako běžný občan, a ona, jako na první pohled počestná manželka, odstěhovali pryč od starých vzpomínek a pohoršených pohledů. V novém domově založili podnik, ke kterému měli oba blízko. Právě onu kavárnu lomeno restauraci…lomeno podnik s večerním tanečním programem. Lomeno, lomeno, … zkrátka bordel, který se navenek tvářil alespoň trochu jako slušné zařízení. On se držel svého alkoholu a staral se o bar a kuchyni. Ona se svou kvalifikací o „tanečnice“ a „ubytovací prostory“.
Podnik docela slušně prosperoval. Neměl zásadní problémy s policií, politiky, ani místními obyvateli. Carlos, jak mu místní začali říkat kvůli jeho hispánskému vzhledu, uměl mluvit a jednat s lidmi. Byl opět v určitém ohledu neformální autoritou místní čtvrti. Chlapy z okolí za ním chodili na kus řeči, ale i na panáka a za dobrou zábavou. Horší to bylo s Theresou. Nebyla příliš oblíbená ani u hostů, ani u personálu. Snažila se za každou cenu skrývat svou minulost. A čím víc se snažila, tím méně ji to šlo.
Její vztah s personálem byl poznamenán několika fakty. Nejen, že se tvářila jako něco víc než děvčata, ale také na ně žárlila. Jednak proto, že dívky byly mladší, hezčí a „pružnější“ než ona, ale i proto, že se obracely o pomoc a rady spíše na Carlose. Vlastně nevěděla, na koho a na co žárlí více. Jestli na děvčata, která se okolo Carlose neustále točila. Nebo na Carlose, že jej všichni mají raději než ji. Obzvláště byla vysazená na jednu dívku. Nebyla to ani plnohodnotná zaměstnankyně. Spíše příležitostná tanečnice, která si k nim chodívala přivydělat na studium. Theresa cítila, že ona je pro Carlose podobnou femme fatale, jakou kdysi před lety byla ona. Navíc měla zcela nedotknutelné výsady, které si domluvila přímo s Carlosem. A ať byla Theresa jakkoliv přísná a rázná, manželovi vzdorovat nedokázala. Sarah nejen, že měla „volnou pracovní dobu“, ale ani nechodila s hosty na pokoj. Byť i některé další dívky byly pouze tanečnicemi, čas od času udělaly nebo musely udělat výjimku kvůli dobrému zákazníkovi. To však pro Sarah neplatilo. Bez výjimky!
Chapter 3 – Chudá sestřička
Sarah byla jedináček. Její otec zemřel, když jí byl rok. Podle všeho jej matka velmi milovala a znovu se již nevdala. Sarah vychovávala sama. Vedla ji k víře, pracovitosti a samostatnosti. Nyní bylo Sarah osmnáct. Studovala na zdravotní škole. Jejím snem bylo starat se o potřebné. Nebo možná spíše snem její matky, kterému se ona se nedokázala vzepřít. Studium a bydlení ve městě nebylo zrovna levné. Od matky moc peněz nedostávala. Ne, že by své dceři nechtěla dopřál, ale zkrátka neměla z čeho. Proto Sarah musela při škole pracovat. Po různých zkušenostech s brigádami v obchodech, na benzínkách, uklízením a hlídáním děti, jí matka doporučila do kavárny, která patřila jejímu známému. Zprvu to vypadalo na práci servírky. Ale již při prvním setkání s majitelem zjistila, že to tak úplně klasická kavárna není. Nebo alespoň ne v noci. Servírku by sice mohla dělat přes den, to však bývala ve škole. Večer už to ale bylo úplně o něčem jiném… Takhle však vychovaná nebyla. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by nabídku přijala. Ze slušnosti ale nechala Carlose domluvit. Zjistila, že je to velmi příjemný muž. Nebyl hezký, ani mladý, přesto jí byl sympatický. Ne „tamtím“ způsobem, měl však určité charisma. Když s ním mluvil, cítila, že vše bude v pořádku. Ani pořádně nevěděla proč a jak, ale nabídku přijala.
Občas opravdu dělala práci servírky. Většinou však ale tančila. Byla až sama překvapená, jak moc ji to vlastně baví. Nevěděla, kde se to v ní bere. Ale jakmile se převlékla do „pracovního“ a vyšla na parket, cítila se jako úplně jiný člověk. Šlo jí to úplně samo. Peníze se jen sypaly. Vydělávala na tuzérech možná více než ostatní děvčata, která nejenom tančila.
Jak si s Carlosem pracovně i osobně sedli od prvního okamžiku, s jeho ženou to byl pravý opak. Byla vůči ní velmi odměřená, ostrá, nepřející. Ač toho Sarah o vztazích z vlastní zkušenosti mnoho nevěděla, bylo ji jasné, že Theresa žárlí a pravděpodobně se domnívá, že s Carlosem něco má. Nebyla hloupá a viděla, že k této žárlivosti jí zadávají pádné argumenty.
Chapter 4 – Den blbec
Toho večera bylo vše špatně. Na co Sarah šáhla, to se nějakým způsobem pokazilo. Někdy během dne pravděpodobně ztratila peněženku a mobil. Byla bez dokladů, bez peněz, bez karet. A už teď měla zpoždění. Taxíka si zavolat nemohla, neměla čím zaplatit. Vlastně ani jak si jej zavolat. Vyšla z bytu a spěchala na zastávku autobusu. Byla necelých dvě stě metrů od ní, když uviděla, že autobus přijíždí. Rozběhla se. Ale běžet po dlažbě v podpatcích není nejsnazší. Již to vypadalo, že autobus stihne, když klopýtla. Podlomila se jí noha, zavrávorala a spadla obličejem přímo na dlážděnou zem. Normálně by se tomu snad i zasmála, protože to muselo vypadat jako ze staré grotesky. Bohužel v tuto chvíli jí do smíchu moc nebylo. Autobus odjížděl. Ona byla špinavá. Bolela ji hlava. Když se pokusila vstát, zjistila, že ji bolí i kotník. Do očí se jí draly slzy. Chtěla se podívat, kdy pojede další, ale než dokulhala k jízdním řádům, zastavoval vedle ní autobus. Přemýšlela, co to má znamenat… Podívala se ještě jednou na autobus. Opravdu to byl ten její. Teď už se musela usmát. Hořce. Lehce zakroutila hlavou. Došlo jí, že autobus, který ve spěchu zkoušela doběhnout, byla jiná linka. Ta, kterou jezdí do školy. Proto ji asi nepřišlo číslo autobusu divné. Jenom prostě v tom okamžiku „nepřemýšlela“. Nastoupila, sedla si a uvažoval. ‚Má cenu tam vůbec jezdit? Jsem jako čuně, mám bolavou nohu a nejspíš budu mít bouli a možná i modřinu. Ještě, že se nevidím…‘
Na druhém konci autobusu vstal muž, který seděl v protisměru, a tudíž na ni viděl. Docela sympaťák, pohledný, ale ne příliš dobře oblečený. Instinkt studentky zapracoval a hned se jí v mysli rozsvítilo: ‚Revizor!‘. A o zlomek vteřiny později jí začala přicházet na mysl sprostá slova, protože ji došlo, že nejen, že nemá studentskou jízdenku, ale ani doklady… vše bylo ve ztracené peněžence. Útrpně hleděla na přicházejícího muže, s lehce kyselým úsměvem. Pohled raněné laně jí v té situaci šel tak nějak sám. Muž sáhl do kapsy a řekl: „Dobrý večer, slečno…“ V té krátké pauze, kterou udělal, to nevydržela a už se slzičkami na krajíčku mu skočila do řeči: „Prosím, ne! Mám den blbec. Ztratila jsem peněženku, jdu pozdě do práce, a ještě vypadám takhle. Já normálně na černo nejezdím. Věřte mi! Já vím, že to říkají všichni. Ale tohle je pravda.“ Muže to viditelně překvapilo a na moment se zarazil. Hořce se usmál i on. Pokýval hlavou. Vytáhl ruku z kapsy. Držel v ní kapesník. Kyselý úsměv pomalu přecházel v upřímný a pobavený. „Máte rozbité čelo. Teče vám krev, slečno.“ Vzala si od něj kapesník. Poděkovala a v duchu se trošičku zastyděla, že takového gentlemana považovala za hnusného revizora. Muž se na ni díval. Nebyla včerejší. Bylo jí jasné, že se mu libí. Čekala, jaký trik na ni zkusí. Jestli bude alespoň trochu originální. „To je na mně tak strašně vidět, že jsem revizor?“ zeptal se. ‚Tak tohle je opravdu hodně originální pick-up line,‘ pomyslela si ona. „Mám už po službě. Nechtělo se mi zpět do depa, tak jedu v pracovním. Co mě prozradilo? Ty strašné boty? Mě se také nelíbí, ale musíme je nosit.“ Bylo na něm vidět, jak se stydí.
Podívala se na kapesník. Bylo na něm docela dost krve. Tak to je malér. Pokud bude vůbec schopná chodit, bude maximálně roznášet pití. Nejen, že si nevydělá, ale ještě si užije od opilých hostů více oplzlostí, než když tančí. Opravdu tohle je den blbec! Došlo jí, že mlčí a její zachránce se topí ve svém ponížení. Usmála se na něj. Tentokrát již upřímně. „Ne, ani ne. To byla spíš taková intuice. Říkal jsem si, že to poslední, co bych v tuto chvíli chtěla, je potkat revizora. Vysvětlovat, že nemám jízdenku, peníze ani doklady. Popravdě, bot jsem si ani nevšimla. A nejsou zas tak strašné…“ Zarazila se. Kousla se rtu a lehce pokývala hlavou ze strany na stranu. „Vlastně jsou!“ Lehce se zasmála. K jejímu překvapení se začal smát i muž. Posadil se napříč na sedadlo přes uličku. „Viděl jsem ten váš pád. Kdybyste nebyla tak strašně zřízená, řekl bych, že to bylo opravdu směšné… Přišlo mi to jak z nějaké grotesky… Pardon.“ Sarah se začala smát nahlas. Nemohla si pomoct, i když ji přitom bolel natlučený obličej, a jak nyní zjistila, asi i naražená žebra. Slzy ji tekly z očí od obojího. „Děkuji. To jsem potřebovala slyšet. A to to nemyslím ironicky. Já, když jsem tam ležela na té studené zemi, tak mě napadlo přesně to samé.“
„Ještě jednou děkuji za ten kapesník. Když už jsme u té upřímnosti a když jsem vám pohanila vaše oblečení… Jak moc strašně vypadám já?“
Spěšně ještě dodala: „Mimochodem, jsem…“, na moment se zarazila: „Daisy.“
„Těší mě, já jsem Tom. No, upřímně… nic moc. Na soutěž krásy to dnes není. Jedině snad nějaká soutěž o Miss Šmudla.“ Už chtěla zahrát uraženou, ale pokračoval. „Ale kdybys předvedla nějaký podobný kaskadérský kousek, krásně uslzené oči a podobně humorný nadhled, určitě bys zabodovala i v Miss Universe.“ ‚Hajzlík jeden,‘ pomyslela si. Cítila ale také, že se začíná červenat. Doufala, že to přes tu špínu na obličeji není vidět.
***
Jen co vstoupila do „kavárny“, bylo jí jasné, že den blbec nekončí. Už na ni čekala Theresa. Naložená ještě hůř než obvykle. A to bylo co říct. Když po pár krocích dokulhal do místa, kde na ni plně dopadalo světlo, bylo na šéfové vidět opravdové zděšení. Ale v okamžiku zase nasadila kyselý úšklebek, zakroužila hlavou a řekla: „Cos zase vyváděla, ty nemehlo?! Jsi jak prase.“ Sarah to raději ani nekomentovala, nechtěla přilévat olej do ohně. Pokrčila rameny, provinile se usmála a šourala se dál. V duchu počítala. Nedošla ani do tří. „Nemysli si, že mě tím kulháním nějak obměkčíš. Z holek tady skoro žádná není, takže budeš tancovat, i kdybys vypadala jako vandrák. Už jsem tady zažila leccos a povím ti ‚I se zlomenou nohou se dá tancovat!‘ Tak žádné simulování.“ Sarah zase jenom pokrčila rameny a šla dál směrem k šatnám. Věděla, že svým mlčením Theresu jenom víc a víc vytáčí. Když nic jiného, tak alespoň tohle ji dělalo radost. Za jejími zády se ozvalo: „Carlos tady dnes také není! Abys nečekala, že tě někdo bude zachraňovat.“ To znělo hodně jedovatě. Tohle jí k dnešnímu „štěstí“ opravdu chybělo.
Chapter 5 – Carlos zuří
Byla sobota čtvrt na deset ráno, když Carlos přišel do kavárny. Vracel se z obchodní cesty. Vypadal hodně unavený. Ale jinak byl jeho výraz vyrovnaný a spokojený.
V kavárně bylo jen několik hostů na snídani. Personál začínal již uklízet a připravovat se na poledne. Vítali jej s úsměvem. Neměl sílu na dlouhé povídání. Přesto se usmál, pozdravil číšníky i kuchaře. Zeptal se, zda je vše v pořádku. Na odpověď ani nečekal a pokračoval dále. Pomocník z kuchyně mu chtěl začít vyprávět vtip. Carlos jej však pouze poplácal po rameni a řekl: „Dnes ne, Jesusi, sotva stojím na nohou. Povíš mi to zítra, jo?“ Neudělal ani pět kroků, když jej doběhla jedna ze servírek. „Šéfe, šéfe, dostali jsme velký tuzér, opravdu velký. Za jedno kafe a toast.“ Na chvíli se zarazila. „Nebyl to omyl. Opravdu! Ptala jsem se dvakrát, jestli je to v pořádku.“ Carlos pokýval hlavou. Byla totiž dohoda, že spropitné nad určitou částku se dělí mezi podnik a personál. Spíše než dohoda to byl Theresy příkaz. Mávl rukou, mrkl a pološeptem, aby to slyšeli i ostatní, odpověděl: „Neřešte to. Je to vaše. A po směně si dejte panáka na mě.“ Pokračoval do zadní části podniku. Carlos byl dobrák. To věděli všichni. Ale tohle zarazilo i je. „Asi včera v bance dobře pochodil,“ ozvala se domněnka z kuchyně.
V „šantánu“ nikdo nebyl. Židle byly nahoře, ale úklid zjevně ještě nezačal. Nahlédl do kanceláře, zda tam není Theresa. Nebyla. Ulevilo se mu. Neměl chuť s ní takhle po ránu mluvit. Ještě jednou se rozhlédl po place. Pomalým krokem zamířil k šatnám. Opět se rozhlédl a zaťukal na jedny dveře. Pro jistotu ještě jednou, pak otevřel a vstoupil.
Rychle přejížděl očima po místnosti. Cítil, jak mu buší srdce, a že začíná propadat panice. Popošel doprostřed místnosti. Znovu a znovu se rozhlížel. Třásl se po celém těle. Do očí se mu hrnuly slzy. „Sarah?! Sárynko?!“ volal spíše pro jistotu.
Když se mu po chvíli vrátila alespoň trochu čistá mysl, otočil se a rychlým krokem zamířil zpět do kavárny. Šel přímo za kuchařem. On je vždy tím nejspolehlivějším zdrojem informací. Popadl jej za rameno a otočil ho takovou silou, že mu vypadla pánev z ruky. Jídlo se rozletělo po podlaze. Ale to bylo v tu chvíli vedlejší. Veškerý personál, ale i hosté, se dívali na Carlose. Takového ho nikdo neznal. Byl rudý vzteky. Držel kuchaře za klopy a přes zaťaté zuby se ptal: „Co se tady, do prdele, včera stalo?“. Kuchař vypadal ještě více zmatený a vyděšený. „Šéfe, co já vím, tak nic. Normální páteční večer. Plno hostů, velká tržba… Pár holek bylo nemocných, ale vše se zvládlo.“
„Nelži mi! Co se stalo Sáře?!“
„Sáře? Nic. Jó… Počkat. Přišla včera pozdě, celá špinavá a měla bouli. Ale ostatní holky jí pomohly. Přes make-up to ani nebylo vidět. A… měla taky něco s nohou, ale na parketu to ani nebylo poznat.“
„Proč tedy tančila? Co je to všechno za nesmysl…,“ to už se mu ale vracel rozum. „Je to tak, jak si myslím?!“ řekl nasupeně.
„Theresa…,“ přikývl kuchař.
Nechal kuchaře být a rychlým krokem vyrazil ke schodům do patra, kde byl jejich byt. Mísil se v něm strach, zlost i zuřivost. Únava byla ta tam. Bral schody po dvou. Otevřel dveře bytu. Letmo koukl do ložnice a koupelny. Pak zamířil do kuchyně. Z ní už k němu rázně šla rozčílená Theresa. „Co má znamenat…“ Ale Carlos ji nedal šanci větu dokončit. Ještě silnějším hlasem zakřičel: „Co se stalo Sáře?!“
Chapter 6 – Detektiv
Že by na místo činu dorazil detektiv dříve než hlídka, je nejen neobvyklé, ale procesně vlastně nemožné. Obzvláště, když ještě nikdo ani nepotvrdil, že se nějaký závažný čin stal. Přesto už stál kapitán Bergman ve dveřích Sářiny šatny a pozorně se rozhlížel. Automaticky si rovnou nasazoval rukavice.
Wang Bergman byl již na cestě domů, když ve vysílačce slyšel adresu a kód pro pohřešovanou osobu. Už to stačilo, aby otočil vozidlo zpět. Byl svým způsobem štamgast. V šantánu trávil i několik večerů týdně. Samozřejmě, že se sem chodil dívat na děvčata. Byl sice policajt, ale to z vás nepřestává dělat chlapa. Ale chodil sem také na kus řeči s Carlosem. Měli leccos společného. Třeba to, že oba byli na své současné zaměstnání až příliš inteligentní. Oba zažili ve svém životě několik zásadních kotrmelců. A oba milovali kromě žen také šachy. Svým způsobem Carlose obdivoval. To, jak mluvil, jak dokázal žertovat, jak o některých věcech přemýšlel. Věděl, co byla Carlosova původní profese. S úsměvem občas říkával, že se k němu do hampejzu chodí vyzpovídat. Carlos byl asi také jediný, od koho mu nevadily vtípky na jeho jméno. A tím pádem i na jeho původ. Na vysvětlenou – pokud byste si detektiva Bergmana představovali jako urostlého Vikinga, nemohli byste se mýlit více. Nějaké předky ve Skandinávii musel mít. O tom svědčilo jeho příjmení. Ale muselo to být opravdu hodně, hodně dávno. Alespoň že korejské křestní jméno odpovídalo. Carlos, který ještě coby kněz Charles procestoval část Afriky, tipoval, že Wangovi další předci mohli být z Etiopie. Jak už bylo řečeno, Carlos si to mohl dovolit. Včetně toho, že občas v žertu při šachách překládal doslovně jeho příjmení. Přitom nikdo z kolegů u policie by si nikdy nedovolil ani v náznaku zpochybnit Wangovu výšku.
Ale teď zde byl Bergman jako profesionál. Zkušeným okem prohlížel místnost. O tom, že se zde někdo popral, nebylo pochyb. Pravděpodobně více než dva lidé. Skvrna na koberci byla s největší pravděpodobností opravdu od krve. Byla sice dost velká, ale zase ne tolik, aby zraněný vykrvácel. Přidřepl si a prohlížel několik malých střípků v koberci. Nechal je tam, kde byly, a pouze označil místo lístkem z bloku. Na kanapi ležel velký, evidentně mužský, bavlněný kapesník. Byl od krve. Zdálo se však, že skvrna na něm byla starší než ta na koberci. Popošel k zrcadlu. Opatrně povytáhl zásuvku stolu. Byly v ní bankovky. Docela dost. Pravděpodobně tuzéry za celý večer. Byl tam také řetízek a zlatý prsten s červeným kamínkem. Ty patřily Sarah. Byl si tím jistý. Několikrát je na ni viděl. Prsten měla od matky. Nebyl příliš cenný, ale byla to rodinná památka. To mu při jedné z mála příležitostí, kdy spolu více mluvili, sama řekla. Jejich případnému kontaktu většinou zabránil Carlos, který si ji velmi střežil. Považoval se za jeho přítele. Proto, ač se mu Sara skutečně líbila, možná ji i tajně miloval, nikdy se nepokusil překročit hranici společenské, odměřené konverzace. Stejně tak se nikdy Carlose na jeho vztah se Sarah nevyptával. Carlos mu sám už mnoho ze svého život řekl, ale tomuto tématu se vždy pečlivě vyhýbal. A Wang Bergman to respektoval.
Po tomto zběžném ohledání místa se telefonem ohlásil centrále. Potvrdil podezření a požádal, aby rovnou poslali tým techniků pro zajištění důkazů. Zároveň upřesnil, kdo je pohřešovanou osobou, její popis, místo bydliště a studia. Na Carlosovi bylo viděl, že jej zarazilo, kolik toho detektiv o jeho zaměstnankyni ví. Wang dodal také, že pohřešovaná je pravděpodobně zraněná, možná má tržnou nebo bodnou ránu. Přikázal tedy prověřit záznamy na pohotovosti a v lékárnách.
Chapter 7 – Výslechy
Technici již zajišťovali stopy v šatně. Wang zatím přemýšlel a čekal. Všechno to bylo nějaké divné. Nejraději by si rovnou promluvil s Carlosem. Teď s ním však nebyla řeč. Takového jej ještě nezažil. Byl rozčílený, nervózní, popudlivý. V jednu chvíli v jeho očích dokonce zahlédl slzy. Jeho instinkt mu napovídal, že Carlosova výpověď by mohla vnést do pátrání hodně důležitých informací. Na druhou stranu, mu bylo jasné, že v tuto chvíli to nemá cenu.
Sám cítil, že i jeho osobní zainteresovanost na případu není vhodná. Chtěl však Sarah najít co nejdříve. Pokud možno živou a zdravou. Kdyby však přiznal, že je to osobní, tak, než přijede někdo nový, uteče příliš mnoho času. A o čas teď šlo především.
Uběhla skoro hodina a půl od doby, kdy dorazil, a stále nevěděl o moc více. Dvě tanečnice, které zůstaly v podniku přes noc, o Sarah nevěděly nic, co by jejich pátrání posunulo. V nemocnici, ani na pohotovosti Sarah neevidovali. Doma, ani na žádné z adres, které měli k dispozici, také nebyla. Správcová v jejím domě potvrdila, že Sarah odešla včera večer, a podle jejich vlastních slov ‚si je absolutně jistá, že se dosud nevrátila‘. Mobil se také nepodařilo lokalizovat. Ten byl navíc podle informace operátora vypnutý dokonce skoro 20 hodin.
Wang si udělal z Carlosovy kanceláře provizorní pracovnu a výslechovou místnost. Policejní auta právě přivezla další čtyři děvčata, která večer tančila. Spíše pro jistotu si je bral jednu po druhé. Ani ne snad, aby neslyšela, co jedna nebo druhá vypovídá – to si ostatně už asi řekla cestou sem – ale spíše, aby při vzájemném překřikování nezapadla nějaká důležitá informace. Nečekal, že by se od tanečnic dozvěděl něco převratného. Ostatně většinu večera tancovaly anebo měly, řekněme, plné ruce práce.
Jejich výpovědi byly vesměs stejné. Všechny začaly tím, že neměly čas sledovat dění v podniku. Sarah večer viděly, měla rozbité čelo a kolena, pomohly jí s líčením. To již věděl. Jak však děvčata mluvila dál a dál, ukázalo se, že si všímají mnohem více věcí, než sama připouštějí. V tu chvíli si i Wang uvědomil, že se nechává ovlivňovat vlastními soudy a předsudky. A hlavně, že spěchá. Tudíž chybuje. Děvčata si už z podstaty musejí všímat dění v lokálu. Jde jim o peníze, ale často i o zdraví. Možná si to ani sama neuvědomují, ale je to jakýsi instinkt lehké holky odhadnout, kdo je a kdo není nebezpečný a z koho koukají peníze.
Dvě ze čtyř děvčat navíc zmínila muže, o kterém dosud nikdo nevěděl. Nezávisle také potvrdila důležité okolnosti o dvou dalších osobách, které je mohly spojovat se zmizením Sarah.
Teď naopak byl pravý čas posadit děvčata vedle sebe a nechat je popisovat večer pohromadě. Teď dynamika holčičího hovoru může odhalit spoustu detailů, které si jednotlivě nevybavila.
„Tak, slečny, projdeme si to ještě jednou a všichni dohromady. Začněme Robem a Rossem.“
„Slizouni, blbečci, vždyť je znáte, ne?“ začala první.
Wang přikývl. Oba moc dobře znal. Stejně tak věděl, že chodí i do Carlosova podniku. Ale chtěl nechat hovořit děvčata.
„Většinou jenom čumí, prachy z nich nikdy žádné nekápnou. Popravdě, chodí sem spíš za Carlosem…,“ zarazila se. Detektiv přivřel oči a jemně pokýval hlavou, že rozumí.
„Včera se také ptali po Carlosovi. Byli docela zklamaní, že tady není,“ zapojila se do popisu druhá dívka. „Divné bylo právě to, že se pak přilepili na Sarah. Řekla bych se, že se o něčem dohadovali. Vypadalo to, že po ní chtějí… no to… ale ona tohle nedělá. Nechce a nemusí…“
Detektiv opět jenom naznačil, že rozumí a že není třeba to rozvádět do detailů.
„Jsou to pitomci. To je jasné. Ale znají Carlose. A vědí, jak to tady chodí. I takovým vypatlancům muselo být jasné, že jestli se Sarah o tom zmíní šéfovi, tak je nečeká nic dobrého.“
„Carlos si totiž Sarah strašně chrání…“ vstoupila do toho další, „… víte jak? Proto všechny ty výhody. Jakože vlastně jediná nemusí… Je to trochu nefér…“
„Ale zase v tom není žádná zášť,“ přisadila kvapně i poslední z holek. „Má sice úlevy, ale myslím, že nikdo z nás vůči ní nic zlého nemá. Je to takové naše sluníčko. Stará se o nás, pomáhá nám dostat se k lepším doktorům. Je přes den něco jako sestřička, víte? Když mi řekli, že zmizela, rozbrečela jsem se.“
„Přesně tak. Nikdo z podniku by jí nic neudělal, všichni ji mají rádi… No kromě Theresy,“ zarazila se bruneta. „Ta ji sice nenávidí kvůli Carlosovi, ale snad ani ona ne.“
„Theresa je namyšlená kráva,“ upřesnila další. „Ale má respekt z Carlose. I když jim to asi už moc neklape, víte jak…“ a mrkla na Wanga.
Ten raději nereagoval. „Zpět k těm blbečkům. Pohádali se. Nevíte o čem?“
Ženy zakroutily hlavami. „Napřed ji obestoupili u baru. Nic z jejich hovoru jsem ale neslyšela. Pak za ní šli až skoro do šatny. Ukazovali jí nějaké papíry. Přišlo mi, že se jim vysmála a práskla dveřmi.“
„Šli za ní až do šatny?“ zpozorněl detektiv.
Dívky se na sebe podívaly a téměř synchronně zavrtěly hlavou. „Alespoň co jsem viděla já, tak ne. Podle mě se vrátili zpět na bar.“
To zatím Wangovi stačilo. Zdálo se, že o zlodějíčcích se nic nového nedozví. Ostatně již po prvním kole výslechů přikázal, aby je sebrali a přivezli.
„A co ten další chlap?“ zeptal se, aby se o něco posunuli.
Nyní byly dívky mnohem rozpačitější. Blondýnka začala: „Pořádně ani nevím. Jenom jsem ho letmo zahlédla. Pamatuji si ho, protože bylo divné, že se vůbec nezastavil u baru nebo u pódia a štrádoval si to rovnou k šatnám. Ale dala bych ruku do ohně za to, že tady nikdy před tím nebyl… Nebo alespoň sem nechodí pravidelně.“
Brunetka, která jej při předchozí výpovědi také zmínila, přikývla. „Také si myslím, že tady ještě nebyl. Asi bych si ho pamatovala. Docela fešák. Ale divně oblečený. Prostě se sem nehodil. Nevím… Možná příliš takový… slušňák.“
Další dívka jen pokrčila rameny a zakroutila hlavou. Poslední z nich vypadala zamyšleně. „Myslíte takového napůl šprta a napůl váguse?“
Její kolegyně se usmály a přikývly.
„Tak to asi ano. Stála jsem v tu chvíli u baru. Přišel. Ani nepozdravil. Po holce na pódiu se také ani nepodíval a šel někam dozadu. Napřed jsem myslela, že přišel hrát karty. Takoví sem občas také chodí…“ zarazila se.
Detektiv se na ní podíval, usmál se a lehce mávl rukou, jako by říkal ‚Kvůli tomu tady dnes nejsme.‘
„Noo, ale Carlos tady včera nebyl. Tak se nehrálo. Proto jsem ho spíš tipovala na troubu, který hledá čistý hajzlík a jenom neodhadl, do jakého podniku leze. Ale když o tom dnes přemýšlím… holky mají pravdu. Nešel na záchod, ale právě k šatnám. Myslíte, detektive, že to byl on?!“
***
Přivezli zatím jenom Rosse. Seděl na židli v kanceláři. Bez bot, v ponožkách. Byl nervózní. Wang ho nechal úmyslně čekat. Rosse znal. Párkrát ho už sebral za vykradené garáže, prádelny a podobné, řekněme, hlouposti. Ani jeden z téhle dvojky nebyl velký myslitel. Ale i tak byl Ross ten slabší článek.
Když detektiv usoudil, že je zlodějíček dostatečně naměkko, vstoupil do kanceláře a začal hned rázně.
„Tak co se tady včera stalo, blbečku?“
„Co, co… to přeci nemůžete takhle. Kde mám právníka?“
„Tohle není oficiální výslech. Jenom si budeme povídat. Ale jestli to chceš oficiálně, mohu tě preventivně zašít a počkáme, jestli se najde nějaký zoufalec, který by tě zastupoval. Anebo můžeme říct Carlosovi, že potřebuješ morální útěchu. Po tom, co se stalo, je dnes velmi dobře naladěný. Jestli mi rozumíš!“
To na Rosse očividně zapůsobilo. Ještě více zbledl a rychle zakroutil hlavou.
„Tak povídej!“
„Já nevím co. Byli jsme tady včera na panáka a kouknout na holky. Nic víc.“
„Zrovna tobě budu tak věřit, že jsi tady byl koukat na holky, zvrhlíku. A gembl včera také nebyl. Tak proč jste byli v klubu?“
„Hledali jsme Carlose. Potřebovali jsme s ním mluvit o nějakých obchodních záležitostech…“
„Tak to už je uvěřitelnější. Ale Carlos tady nebyl, že?“
Zlodějíček přikývl. Zarazil se. Zakroutil hlavou. Přemýšlel, jak by měl vlastně odpovědět.
Wang raději pokračoval: „A co Sarah? Co se stalo s ní?“
„Prohodili jsme s ní jenom pár slov. Flirtovali jsme s ní… tedy Rob.“
„Ale no tak. Přestaň mě tahat za nos. Víš, že my dva jsme se vždy nějak domluvili, když jsi hrál narovinu. Ale tentokrát jste přestřelili. Z tohohle může být doživotí nebo i hůř. Jestli nespustíš, tak tě v tom nechám vymáchat.“
Rossovi začaly těkat oči ze strany na stranu. Jeho mozek ‚losera‘ z ulice jel evidentně naplno. Po chvíli se vyděšeně podíval na detektiva. „Doživotí?! Za co? To bude nějaká mýlka. My přeci vykrádáme sklepy a garáže. Za to je přeci maximálně pár let!“ V tu chvíli to vypadalo, že se snad rozbrečí.
„To já vím. Ale já tady mluvím o únosu a ublížení na zdraví, možná i o vraždě. Tak koukej spustit!“ řekl Bergman rázně.
„Únos? Vražda?“ polkl zloděj nasucho. „Sarah se něco stalo? S tím já nemám nic společného!“
„Přestaň dělat svatouška! Když tě sbalili, měl jsi v podrážkách bot střepy podobné těm, které jsme našli v šatně. Hned vedle kaluže krve!“ Udělal krátkou pauzu. „Touhle dobou už jsou ty střepy v laboratoři. Předpokládám, že se za chvíli dozvím, že jsou shodné! Máš poslední šanci říct pravdu!“
„Přísahám Bohu, detektive. Já u ní v šatně nebyl! Nic jsem jí neudělal. Znáte mě. Vykrást sklep nebo otočit kabelku, to jo, ale nikdy jsem nikomu neublížil.“
„Přestaň se zapřísahávat a mluv… A mimochodem, našli jsme v její šatně Tvůj kapesník… od krve. Všichni v baru včera viděli, že jsi jím měl zavázanou ruku,“ Wang přitvrzoval a snažil se pouštět hrůzu.
„Detektive, věřte mi. Já v té šatně opravdu nebyl,“ odpovídal roztřeseně Rob. „Ruku jsem měl zavázanou. To jo. Pořezal jsem se…“ na chvíli se zarazil, ale raději pokračoval, protože vloupačka je nic proti vraždě. „… při akci. Ale s tím kapesníkem jsem i odešel. Mám ho doma v koši na prádlo. Klidně tam pošlete poldu. Dám vám klíče. Opravdu!“
„Jen se neboj, to si ověříme. Jak tedy vysvětlíš ty střepy z tvých bot v Sářině šatně?“
„Asi to mohou být stejné střepy,“ začal Ross pomalu. „Ale určitě ne z mých bot. Já v té šatně nebyl.“
„Tak kdo? Rob?!“ udeřil Wang.
Ross se chvíli upřeně díval dolů na koberec, pak přikývl.
„Tak dělej, nezdržuj a povídej. Odkud jsou ty střepy a co dělal Rob v její šatně.“
„Víte, detektive… My jsme včera udělali jeden nóbl barák. Byla to spíš náhoda, ani jsme to neplánovali. A tam jsem se pořezal. Ty střepy jsou nejspíš odtamtud.“
„Tak tohle bych ti snad i věřil. Ale co jste chtěli Sarah? A nezapírej, holky vás viděly, jak se s ní o něčem handrkujete. A jak znám tebe, tak to asi nebylo kvůli tanci na klíně.“
„Noo, v tom baráku nebylo moc věcí, které by se daly odnést a prodat. Ale Rob tam našel nějaké papíry. Říkal, že mají cenu alespoň padesáti tisíc… Tolik totiž dlužíme Carlosovi. Víte jak?“ Detektiv zavřel oči, zašklebil se a přikývl. Pak gestem ruky pokynul Robovi, aby pokračoval.
„Jenže Carlos tady včera nebyl. Tak jsme to zkusili přes Sarah. Však víte proč. Ono se to týkalo i jí. Ty papíry byly právě o tom, co mezi nimi je.“ Rob mrkl na detektiva. Ten ale dělal, že nechápe, o čem je řeč. Opět naznačil, aby pokračoval.
„Však víte. Jak si Carlos Sarah hlídá. Nemusí se tady jako jediná kurvit. Proč asi, že? A v těch papírech to všechno bylo.“
„A dál? Co bylo, když jste šli za Sarah.“
„Zastavili jsme ji tamhle u baru. Chtěli jsme se s ní domluvit… Ale tvrdila, že Carlosovi do účetnictví nevidí. A o žádné ‚knize hříchů‘ nic neví. A že máme přijít dnes, až tady Carlos bude… Rob jí pak ukázal ty papíry. Ale ona se mu vysmála a odešla.“
„A co bylo dál? Nezdržuj to.“
„Noo. Chvíli jsme seděli na baru, pili a přemýšleli, co dál. Přišla Theresa. Asi nás viděla, jak se bavíme se Sarah. Ptala se, jestli dělala problémy. Řekla, že ji srovná a že jestli chceme, po představení je naše. Se slevou!“
„A šli jste?“
„Znáte mě, detektive,“ ušklíbl se Ross, „Rob samozřejmě šel. Ale určitě jí nic neudělal. On by ženský neublížil. Opravdu…“ Na chvíli se odmlčel a bylo vidět, že přemýšlí. „No to spíš Theresa. Byla pěkně v ráži.“
„Proč? Se stalo?“
„Jak jsem říkal o těch papírech… tak Rob je nechal u mě, když si šel užít. No… a já je nechal ležet tam na baru… a myslím si, že je Theresa viděla.“
„Myslíš nebo víš?“ zeptal se přísně Wang.
„No, spíš vím. Zahlédla asi Carlosovo jméno a sebrala mi je,“ ušklíbl se. „Jooo, a víte, že se Carlos nejmenuje Carlos?“
„To teď neřeš. Co udělala Theresa, když to zjistila?“
„Byla strašně vytočená. Řekla, ať okamžitě vypadnu a ať se tady už nikdy neukazuju. Myslím, že pak šla rovnou k Sarah.“
„A co ty? Opravdu si odešel?“
„Opravdu, šéfe. Na mou duši! Viděl jste někdy Theresu, když je nasraná? Byl jsem v mžiku na ulici. Zkoušel jsem volat Robovi, abych ho varoval, ale nemohl jsem se dovolat. Vlastně, doteď je jeho telefon vypnutý,“ zlodějíček se na chvíli odmlčel. Ještě více zvážněl a po chvíli jeho výraz přešel do čirého zoufalství. „Co když je Theresa sejmula oba? Co já budu dělat? Bez Roba neudělám ani garáž.“ Vyděšeně těkal očima po místnosti. Nakonec hledal záchranu u detektiva.
„Spíš si myslím, že chceš pomoct kumpánovi a hodit to na ženskou!“ řekl Wang. Hlavně aby nechal Rosse v nejistotě. I on však zažil Theresu párkrát v ráži. A musel uznat, že z ní šel opravdu strach. A pokud se potvrdilo, že Sarah je Carlosova milenka, byla by vražda ze žárlivosti docela uvěřitelná. Až jemu samotnému zatrnulo, když si připustil možnost vraždy.
***
Wang si nechal zavolat Theresu. Vypadala klidně, až chladně.
„Co mi povíte o tom, co se tady stalo včera večer, Theresso?“ začal detektiv. Nechal jenom krátkou pauzu a pokračoval. „Známe se už docela dlouho. Vím, že mě nemáte dvakrát ráda. Upřímně… je to vzájemné. Ale prosím žádné nesmysly a lži. Ano?“
Theressa tiše zasyčela. Teď ho jenom probodávala očima. Přesto po chvilce začala mluvit. „Carlos tady včera nebyl. To, předpokládám, ale už víte.“ Nečekala ani na potvrzení a pokračovala. „Normální večer, slušné tržby. Žádný větší problém. Nic, co by chlapi nedokázali vyřešit mírnou domluvou.“ Pokrčila rameny a čekala.
„To samozřejmě všechno vím. A stejně tak vy víte, že se neptám na to, jaké byly tržby. Zajímá mne vše, co se týká Sarah,“ podíval se na ni Wang přísně a naznačil, aby spustila.
„Přišla potlučená. Někde prý upadla. Její chyba. Nechala jsem ji tancovat i tak. Alespoň si příště dá pozor. Nebylo to evidentně tak strašné, jak se snažila předstírat, protože večer odtančila skoro nejlíp, co tady je.“ Na chvíli se odmlčela. „Myslela jsem, že se po směně vytratila z trucu, že jsem ji donutila jít na plac. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jí něco stalo.“
Detektiv se jí díval přímo do očí. „Ale to není vše. Víme to oba!“ Na chvíli se odmlčel, aby dal Therese šanci, aby sama začala. Ta však jeho hru hrála s ním a držela pohled. Musel začít on. „Rob a Ross. Nic?“ Theresa trochu kývla hlavou na stranu. Wang tedy pokračovala. „Nabídla jste jim, že si mohou se Sarah užít.“ Theresa beze slov opět jenom pohnula lehce hlavou. „Měla to být pomsta? Když ji tentokrát nemohl Carlos ochránit?“ Teď Theresa nereagoval vůbec. „Ale je toho ještě víc, že?“ Opět se na chviličku odmlčel. Viděl, že bude muset vynést všechny trumfy a doufat, že se ledová královna nakonec složí. „A co ty papíry, co ti dva přinesli? Jedna věc je tušit, druhá… vidět to černé na bílém, že?“ řekl rázně.
Theresa zavřela oči a sklopila hlavu. Začínala se jí lehce třást brada. Po chviličce se objevila na tváři první velká slza. Detektiv nebyl zlý, ale věděl, že teď je potřeba, aby emoce pracovaly. „Co jste si myslela, když jste to viděla?“
Theresa vzlykala. Po chvíli přeci jenom zastřeným hlasem řekla, „Hajzl!“ Opouštěla svoji roli uhlazené dámy a popotáhla, až to v jejím nose zabublalo. „Pořád mě ujišťoval, že s ní nic nemá. Že si to jen namlouvám. Že se o ni zajímá jenom proto, že je to dobré pro podnik…“
Nechal ji ještě chvíli v klidu brečet. „A co jste jí udělala, když jste to zjistila?“
Dál brečela a neodpovídala. „Šla jste k ní do šatny? Pomstít se jí?!“ Na chvíli se odmlčel. „Čím jste jí udeřila?“ Po chvilce pokračoval přísným hlasem, „Kam jste odklidila tělo?! A kdo vám s ním pomáhal?!“
Theresa konečně zvedla hlavu. Ústa měla zkřivená v bolestné grimase, po tvářích se jí valily slzy. Veškerý make-up se jí roztékal po obličeji. Podívala se na detektiva a zakroutila hlavou. Mezi vzlyky se sebe soukala: „Nebyla… tam… když jsem… přišla. Jinak… bych to… asi udělala. Měla jsem… tako… vý vztek.“ Rozplakala se ještě víc. Wang čekal. Po minutě, dvou se trochu opět uklidnila. „Byla už pryč… byl tam jenom ten nepořádek.“ Sice jí ještě tekly slzy, ale už se vracela zpět do své pózy. „Myslím, že se tam na ní vyřádil ten podrazáckej zloděj.“ Napřímila se na židli. „Patří jí to, svini!“
Detektiv se chystal položit jí další otázku, ale přes skleněnou výplň dveří na něj zběsile gestikuloval jeden z policistů.
Chapter 8 – Obrat
Na jednu stranu dobrá zpráva. Na druhou, stále nevěděli nic, co by je dovedlo k Sarah. Sestra z noční směny na pohotovosti si ji vybavila. Překvapivě ne jako pacientku, ale jako ženu, která ještě s dalším mužem přivezla zraněného. Jak hlídka již stačila zjistila, zraněným mužem je Rob. Měl zlomený nos, rozbitou hlavu, vykloubené rameno a přeražené předloktí. Momentálně však byl pod „prášky“ a neschopný vypovídat.
Jedinou stopou byly nacionále, které muž na ambulanci zanechal. Bohužel v místě trvalého bydliště jej již několik měsíců nikdo neviděl. Sousedé však vypověděli, že muž pracuje jako revizor.
***
Wang pozoroval Carlose. Hlavu měl sklopenou a přecházel lokálem sem a tam. I když mu již naznačil, že Sarah je pravděpodobně v pořádku, byl jeho přítel stále nervózní.
Theresa seděla v křesílku na opačném konci místnosti. Měla opět svou obvyklou masku chladné a odměřené dámy. Detektiv nechápal, jak se dokázala tak rychle zklidnit. A také kdy se stihla znovu nalíčit. Každopádně, za tou zdánlivě klidnou tváří to stále vřelo. A upřímně, nechtěl by být u toho, až bude Carlose konfrontovat s dokumentem, který včera večer získala. Když ji při výslechu poslouchal, skutečně jí věřil, že by dokázala ze žárlivosti ublížit. A hodně.
Konečně se otevřeli dveře a hlídka přiváděla muže, na kterého Bergman čekal. Stejně tak i očekával Carlosovu reakci. V okamžiku, kdy se Carlos otočil směrem k neznámému muži, řekl razně: „Ne, ten je můj!“ Carlos se zarazil, otočil se na Wanga a zpod nakrabaceného obočí se na něj zle podíval. Wang se ale zastrašit nenechal. Zakroutil hlavou a zeptal se: „Věříš mi?“ Zabralo to. Carlos se napřímil. Jeho obličej se o něco uvolnil, mrkl a pokýval hlavou. Nebylo třeba říkat více.
***
„Včera jste společně s jednou ženou přivedl na pohotovost zraněného chlapa?“
Mladý muž působil stále dost zmateně. „To je pravda… Je to s ním vážné?“ Na moment se odmlčel. „A proč jste mne přivezli zpět sem. Do tohohle…“, máchl rukou směrem ke dveřím do lokálu.
„Bordelu?“ dokončil jeho větu Wang. „Abyste mi mohl popsat a ukázat, co se tady včera stalo. Hlavně mě, a nejen mě, zajímá, kde je Sarah. A proč je tam, kde je.“ Co nejpřísněji dodal: „A jestli je v pořádku!“
Revizor nyní působil ještě více zmateně. Vytřeštěnými očima se díval na Bergmana. Pokrčil rameny, svraštil čelo a nechápavě se zeptal: „Kdo je Sarah? Já myslel, že jsem tady kvůli tomu chlapovi, co jsem mu včera rozbil hubu…“ Pokýval hlavou ze strany na stranu a přes zaťaté zuby dodal: „… a zlomil ruku?“
Detektivovi bylo jasné, že tenhle chlap nebude žádný padouch. Nasadil shovívavější výraz, předklonil se k němu a tónem, jako by mluvil s tím největším prosťáčkem, řekl: „No přeci ta holka, se kterou jste toho zbitého blba, přivezl na ambulanci.“
Muž sebou mírně trhl, napřímil se a na jeho tváři bylo vidět, že se mu doslova a do písmene rozsvítilo. „Aha, tahle. Představila se mi jako Daisy.“ Otočil se opět směrem k proskleným dveřím. A s kyselým, chápavým úsměvem pokýval hlavou. Wang mu odpověděl podobným pokýváním hlavou ve smyslu ‚už ti to konečně došlo?‘.
„A teď k meritu věci. Kde je Sarah, resp. Daisy?“
„U mě doma. Pravděpodobně ještě spí. Šli jsme spát až za světla… Proč se mě na to policajti nezeptali už v té tramvaji, kde si mě odchytili?“
Detektiv nechtěl slyšet ani jednu část. Představa, že Sarah strávila noc s touhle nickou, mu rvala srdce. A to, že ztratili zbytečně tři čtvrtě hodiny, bylo ještě očividnější. Rozhodl se tedy alespoň pustit trochu hrůzy: „Doufám, že říkáte pravdu! Jinak vám ti policajti ukážou, jak se umí ‚ptát‘…“
Revizor nelhal. Rozespalou Sarah našli opravdu v jeho “zaplivané“ garsonce. Nechali ji obléct a odvezli do podniku.
Chapter 9 – Coming out
Sarah vypadala zmateně. Očividně se necítila příjemně, že na ni teď všichni zírají. Nic na tom, že by na to měla být zvyklá z pódia. Tentokrát to bylo jiné. Byl den a zírali na ni její známí. Detektiv na ni pokynul, aby šla do kanceláře.
Tam kromě něj byl i revizor a Carlos. Bergman již nepovažoval za nutné dělat tajnosti. Případ byl vlastně passé. Na to, kolik se do něj zapojilo mužů, to byla kolosální ostuda. Bude toho mít zítra hodně co vysvětlovat svým nadřízeným. Když nic jiného, může alespoň předhodit Rosse a Roba. A bude se muset ještě dnes zajet podívat do toho vykradeného domu. Je mimořádně podezřelé, když vám vybílí dům a vy to ani neohlásíte!
Teď se ale Wang opřel o stůl. Trochu kysele se usmál. „Jsme všichni rádi, že jsi v pořádku, Sarah. Nahnala jsi nám docela strach. Můžeš nám prosím říct, co se vlastně včera stalo?“
Sarah pokrčila rameny, trochu klackovsky se ušklíbla. „Vlastně nic zvláštního. Prostě takový den blbec. Znáte to, detektive.“
„Ale no tak!“ pustil Wang na oko trochu hrůzy. „Nemohla sis nevšimnout, že tady byla půlka místní policie. A nespokojím se tedy s konstatováním, že to byl den blbec.“
„A co jste si vlastně mysleli, že se stalo?“ divila se Sarah. „Nejsem přeci malá holka. Mám už věk na to strávit noc mimo domov.“ Po chvilce dodala: „Nehledě na to, že dělám v takovémto podniku.“
„Viděla jsi, jak vypadala tvoje šatna, když jsi ji opouštěla?“
„No, nebyl moc čas… Ale když o tom tak přemýšlím, tak asi trochu chápu…“
„Tak si představ, jak se cítili ostatní, když tam ráno přišli. A co všechno je muselo napadnout, když viděli tu spoušť.“
„Tak dobře,“ na chviličku se odmlčela, „Ještě než začal večer, přilepili se na mě ti dva divní chlápci. Víte kteří? Jednoho jsem tady teď zahlédla, když jsem přicházela. Slizký ubožáci. Chtěli, abych přinesla Carlosovu ‚knihu hříchů‘ a umazala nějaký jejich dluh. Že jinak mě a Carlosovi pořádně zatopí. Ukazovali mi nějaké papíry od právníka, které prý dokazují, že jsme milenci. Vysmála jsem se jim. Nejen, že to není pravda, ale ani ten dokument nebyl pravý. Nedával vůbec smysl, nebyl podepsaný… A proč by Carlos vůbec něco takového sepisoval…
Nemohla jsem se jich zbavit. Tak jsem jim řekla, že kniha tady není. Že si ji určitě šéf vzal s sebou. Ať se přijdou zeptat dneska, že tady bude jak Carlos, tak kniha. Pak jsem se raději zdekovala do šatny.
Po chvíli se ale přihnala Theresa a začala na mě křičet, že dneska se z ničeho nevykroutím, když tady není šéf, že dneska budu mít kunčafta jako každá jiná. Nechtěla jsem. Ale vyhrožovala mi, že mi tam pošle nějakého prevíta, který mě před tím ještě zmlátí.“ Odmlčela se a bylo na ní vidět, že se jí o tom nechce mluvit.
Detektiv se letmo podíval na Carlose. Ten se snažil udržel kamenný výraz, ale pod tou tvrdou krustou to vřelo. Wang si pro sám pro sebe udělal poznámku, že dnes nesmí nechat Carlose s Theresou samotné, jinak bude opravdu vyšetřovat vraždu. Jednu nebo druhou.
„Udělala to nakonec?“
„Naoko jsem souhlasila. Chtěla jsem zavolat Carlosovi, aby mi pomohl. Máme dohodu, že k tomuhle nikdy nedojde. Věřila jsem mu.“ Udělala krátkou pauzu. „Ale včera byl den blbec, jak jsem už řekla. Ztratila jsem nebo mi někdo ukradl skoro všechno, včetně telefonu. Tak jsem si půjčila mobil od Charlotte… Zkoušela jsem ti volat, ale nevzal jsi to!“ řekla vyčítavě, když se otočila na Carlose. Ten se kousl do rtu a svraštil obličej. Naklonil trochu hlavu a omluvně odpověděl: „Promiň. To je mi líto. Viděl jsem, že Charlotte volá, ale myslel jsem, že chce zase někoho pomlouvat nebo si stěžovat. Znáš ji! Opravdu mě to mrzí.“ V jeho očích byl vidět upřímná lítost a smutek.
„Hmm, to mi bylo ale v tu chvíli prd platné, víš?“, odsekla. „Zkusila jsem tedy zavolat tady Tomovi. Ten, i když jsme se vlastně vůbec neznali, neváhal a přišel mi pomoct. Na poslední chvíli. Hned jak jsem dotančila cpal se mi do šatny jeden z těch slizounů.“ Udělala gesto, jako by se jí chtělo zvracet. „Pak se to seběhlo všechno nějak rychle. Ten Rob, Bob, Ross, či jak se jmenuje, se chtěl hned prát. Chvíli se s Tomem strkali. Ten prasák pak z vytáhl takový ten roztahovací obušek a ohnal se po Tomovi… Zavřela jsem oči. A když jsem je otevřela, byl na zemi ten hnusák. Nehýbal se. Kolem něj byla během chviličky kaluž krve.“ Ušklíbla se. „Zkontrolovala jsem, jestli dýchá. Pak jsme ho vyvlekli zadním vchodem na ulici a odvezli na pohotovost. A to je vlastně všechno.“
Detektiv se obrátil na revizora. „Vy jste nějaký zápasník, že dokážete zpacifikovat chlapa s teleskopem?“
„To ani ne. Spíš praxe z dětství na předměstí, a hlavně každodenní zážitky z nočních linek,“ pokrčil rameny.
„Hm. Tak to abych si dal příště pozor, abych nejel náhodou načerno,“ řekl ironicky Wang. „Ještě by mě zajímalo, čí je ten zakrvácený kapesník, který zůstal v šatně na pohovce?“
„Můj,“ řekli téměř nastejno Sarah s revizorem. Podívali se na sebe a usmáli se. Revizor ruku naznačil Sarah, aby pokračovala ona.
„Je Tomův. Dal mi ho, když jsem upadla před mým domem a rozbila si čelo. Úplně jsem na něj zapomněla. Když jsem přišla do šatny, asi jsem ho tam položila. Krev na něm bude moje.“
„Tak to je dobře pro Roba. Přeci jenom asi nelhal.“
„Proč jsi ale nešla domů?“ pokračoval detektiv. „Bývali bychom tě našli hned ráno. Nemuseli bychom zburcovat celé město.“
Sarah s falešnou lhostejností pokrčila rameny a ušklíbla se. „Nechtělo se mi. Ještě… Měli jsme si toho hodně co říct… Tady s mým zachráncem. A pak už bylo skoro ráno, tak jsme šli k němu…“
„Saro! To snad ne! S tímhle?! To si děláš srandu?!“ vykřikl nečekaně Carlos.
Všichni zůstali chvíli strnulí překvapením. První se vzpamatoval samotná Sarah. Vypadala naštvaně a spustila popuzeným hlasem: „Co je ti vůbec do toho? Myslela jsem si, že jsi jiný… Když si tady všichni šeptali, že na mě máš zálusk nebo že spolu dokonce spíme… Že jsi opravdu můj přítel. Přitom jsi klasickej chlap, který se mi chce dostat jenom pod sukni!“
Bylo ticho. Všichni se dívali na Carlose. Ten pomalu vydechl, postavil se. Udělal krok k Sarah. „To si o mě opravdu myslíš?“ Díval se jí přímo do očí. „Za celou tu dobu, co jsi tady…“ Udělal krátkou pauzu. „Kolikrát jsem to na tebe zkusil? O čem jsme spolu většinou mluvili? Přišlo ti snad, že jsem tě zkoušel svést?“
Sarah trochu vychladla a měla provinilý výraz. Neodpověděla, zavrtěla hlavou. Mlčela. Nakonec ale promluvila: „Promiň, Carlosi. Jsi jediný opravdový přítel v téhle žumpě. A vlastně v celém tomhle městě.“
Carlos se dobrácky usmál. Její slova mu udělala radost. Ale hned zase zvážněl. „Je asi na čase si vážně promluvit.“ Obrátil se na detektiva. „Můžeš prosím přivést i Theresu?“ Podíval se na revizora: „Vám, mladý muži, velmi děkuji, že jste Sarah pomohl, ale chtěl bych vás požádat, abyste nás tady nechal o samotě.“
Revizor se podíval na Sarah. Ta přikývla. Když ji míjel, pohladila jej po ruce a usmála se na něj.
***
Carlos jediný stál, respektive seděl na okraji svého psacího stolu. Sarah a Theresa seděly v křesílkách. Atmosféra byla napjatá. Ženy se na sebe ani nepodívaly. Občas některá z nich zvedla oči ke Carlosovi a hned zase pohled sklonila k podlaze. Jako by snad byl ten starý prošlapaný koberec největší skvost na světě. Detektiv Bergman seděl až za ženami na staré židli. Měl nohu přes nohu a na tváři neutrální, profesionální výraz. Přesto mu občas cukl koutek. Věděl ze své zkušenosti, že podobné napjaté situace bývají zábavné. Ne možná ihned, ale s odstupem času jsou to ty nejlepší historky ke sklence a partičce pokeru.
Carlos se malinko napřímil. Odkašlal si. Podíval se na obě ženy. Trochu křečovitě se usmál a pokýval lehounce hlavou.
„Již dlouho se vám chystám říct některé důležité věci. Byla chyba, že jsem to odkládal. Snažil jsem se najít vhodnou příležitost, vhodné místo. Trochu vás na to i připravit. Pravdou však také je, že jsem se té chvíle sám obával. Možná jsem připravoval hlavně sám sebe. Asi je dobře, že se dnes vše tak nešťastně seběhlo…
To, co uslyšíte, nejspíš nebude úplně příjemné, ale prosím vás, nechte mne odvyprávět celý příběh. Leccos pak asi bude zřejmé bez dalšího vysvětlování. Ano?“
Podíval se na Sarah. Ta trochu frackovským způsobem ohrnula spodní ret, pokrčila rameny. Ale když se podívala Carlosovi do očí, usmála se a kývla hlavou.
Očima přejel na Theresu. Ta měla ten svůj upjatý výraz. Držela pohled přímo do Carlosových očí. Nevypadalo to, že by chtěla ustoupit. „Terry?!“ řekl překvapivě něžně Carlos. Theresa na zlomek sekundy vypadla z role ledové královny a usmála se. Hned se však vrátila k původní póze. Přesto lehce uklonila hlavu na stranu, což se asi dalo vykládat jako souhlas.
„Dobře tedy. Předpokládám, že u tebe, můj příteli, nemusím žádat o souhlas. Vydrželi jsme společně mlčet mnoho let.“
Wang pouze položil dlaň ruky na solar a zlehka se uklonil. Nejspíše to měla být narážka na bojovníka nějaké východního umění. Carlos to nechtěl a ani nepotřeboval více analyzovat. Rozuměli si, a to bylo hlavní.
„Někteří z vás nejspíše vědí, že jsem byl kdysi služebníkem Páně,“ na chvilku se odmlčel. Překvapený nebyl podle výrazu nikdo. Ani Sarah. To znamená, že to někdo z personálu asi dával k lepšímu.
„Proč jsem tuto roli opustil, je možná zřejmé. Ale nikdo z vás asi nezná celou historii,“ nečekal na jakékoliv potvrzení a rovnou pokračoval.
„Do semináře jsem vstoupil mladý a s absolutní jistotou, že je to mé životní poslání. Nepochyboval jsem. Od dětství jsem věděl, že bych měl být knězem.
Několik let jsem plnil své úkoly zcela odhodlaně, bez pochyb. Možná ještě z mladického nadšení. Myslím, že jsem byl docela dobrý. A asi i díky tomu, jsem, řekněme, povýšil. Bohužel jsem pak měl příležitost nahlédnou do zákulisí naší církve. A v té době jsem začal ztrácet své idealistické představy o Dobru. Viděl jsem kolotoč peněz, politikaření, intrikaření…
Nevím, jestli díky tomuto prozření nebo zda to byla jenom náhoda, jsem si začal více všímat i jiných věcí. Dlouho jsem odolávat. Popíral své pocity. Obelhával sám sebe. Jednoho dne se však v naší farnosti objevila krásná, mladá žena. V tu chvíli jsem si již nebyl schopný lhát a musel jsem si přiznat, že po ženách toužím více než po službě Pánu.“
Theresa roztála. Lehce se usmívala. Začínala se dokonce červenat a leskly se jí oči. Carlos to samozřejmě viděl. Podíval se na ni a provinile stáhl koutky dolů a nepatrně zakroutil hlavou.
„Promiň, Terry. Tehdy jsi to ještě nebyla ty.“
Theresa zůstala zcela strnulá s trochu otevřenými ústy.
„Nikdy jsem ti to nepřiznal. Byla jsi vždy tak pyšná, že jsi mě dokázala svést, že jsem neměl sílu ti toto privilegium upřít.
Bylo to o sedm let dříve. Marii jsem miloval od prvního dne a ona mne asi také. Chvíli trvalo, než jsme si to dokázali říct. Náš vztah byl vášnivý, prudký a nerozumný. Ale nebyl jsem tehdy ještě dost silný, abych se tomu postavil čelem. Nedokázal jsem opustit církev a stát na vlastních nohou. Když Marie pochopila, jaký jsem zbabělec, odjela z města. Přiznám se, že to byla pro mě v jistém smyslu úleva. V té době jsem také začal pít. A to opravdu hodně.
Po zhruba roce jsem se dozvěděl, že se Marii narodilo dítě. Došlo mi, že to byla nejspíše příčina, proč chtěla za každou cenu opustit město. Vydal jsem se za ní. Vše však popřela. Tvrdila, že otcem nejsem já. I když jsem tušil, že mi lže, nechal jsem to tak.“
Podíval se na Sarah. Vypadala jako uzlíček neštěstí. Oči měla rudé a plné slz.
„Sárinko, srdíčko moje, je to něco, čeho celý svůj život lituji a litovat nepřestanu. Měl jsem být s tebou nebo alespoň nablízku. Tak strašně bych si přál vidět tě vyrůstat, pomáhat ti. Zabezpečit vás.
Byl jsem takový slaboch. Kdybych se býval za vámi vydal znovu a nenechal se odradit tou ‚milosrdnou‘ lží, myslím, že by mě tvá matka přijala. Asi si přála, abych o vás bojoval, proto mě napoprvé odmítla. Promiň.“
To již Sarah tekly slzy po tvářích. Zároveň však vypadala šťastně.
„Až asi před rokem se z ničeho nic Marie objevila tady v podniku. Řekla mi, v jak těžkých podmínkách žijete a že tvým snem je být zdravotní sestrou a pak i doktorkou. Že ti to není schopna dopřát. Nemusel jsem se ani ptát, zda jsi má dcera. Tvá matka je tak hrdá a tvrdá, že kdyby to nebyla pravda, nikdy by sem nepřišla.“
Sarah se usmála. Utřela si nos a pokývala hlavou. Bylo na ní vidět, jak je na svou matku hrdá.
Spíše pro pořádek pokračoval tím, co bylo zřejmé: „Také si nepřála, abych ti peníze dával jen tak. Proto jsme se dohodli, že tě zde zaměstnám. Byť asi netušila, o jaký podnik jde.“
Nyní se Carlos obrátil k Therese. Ta také plakala. Její přísná maska byla pryč.
„I tobě se omlouvám. Měl jsem ti již dávno přiznat, co se tehdy stalo. Bylo by pak snad snazší ti říci pravdu, kdo Sarah je, když nastoupila. Ale bál jsem se, že tě to zdrtí. Tolik let jsme se snažili mít děti…“
To již Theresa začala plakat nahlas. Sarah ji vzala za ruku a pohladila ji po rameni. Theresa se na ni podívala a na chvilku se usmála. Jako by to snad ani nebyla Theresa.
Plačtivou chvíli ukončil detektiv otázkou vyřčenou zcela bez emocí: „Proč jsi ale začal sepisovat poslední vůli, a to ještě u pochybného právníka?“
„Správně. Je třeba příběh dopovědět. Chvíli, kdy se tady Sarah objevila, jsem bral jako druhou šanci a odpuštění za vše špatné, co jsem ve svém životě udělal,“ rozhlédl se okolo, aby bylo patrné, že myslí i tento podnik. Pak zvedl ‚knihu hříchů‘ s dlužníky z hazardu.
„Nemyslím tím tebe, Sarah. To ani v nejmenším. Ale to, že jsem se nepostaral o tebe a tvou matku.“
„Pán mě již potrestal. A já ten trest s pokorou přijal. Po letech jsem se s ním zase smířil a začal se snažit opět žít alespoň trochu ve jménu Dobra.“
„Jaký trest myslíš?“ skočil mu do řeči Bergman.
„Příteli?! Chlape, v jehož jméně je hora, … že se ptáš zrovna ty! Vždy jsem tě měl za moudrého muže…“
Wang Bergman pokýval hlavou. „Tvé obchodní cesty, návštěvy bank, … Na majitele ‚pajzlíku‘ příliš časté a dlouhé…“ Na pár sekund se odmlčel. „Vzhledem k tomu, že jsi začal hubnout, přestal pít… Nerad takhle tipuji… Rakovina? Nejspíš játra nebo ledviny.“
„Ledviny… Gratuluji ti.“
Obě ženy zůstaly ztuhlé. V jejich očích byl patrný upřímný úděs.
„Jak jsem řekl. Přijal jsem tu nemoc jako spravedlivý trest. Začal jsem vše připravovat a urovnávat dopředu, abys mohla podnik plynule převzít. Když se ale objevila Sarah, rozhodl jsem se, že i jí náleží určitý díl. Proto jsem začal sepisovat oficiální závěť. A proč u toho mafiánského právníka? Doufal jsem, že u něj bude v bezpečí a že nic neprozradí. Jeho syn z prvního manželství tady prohrál hromadu peněz. Koho by napadlo, že dva největší pitomci ho vykradou a najdou zrovna mou závěť…“
„Určitě je šance na transplantaci,“ skočila mu do řeči Sarah. „Jsem tvá přímá pokrevní příbuzná. Třeba…“
„Děkuji ti, Sárynko, je to od tebe krásné a statečné. Ale ne! Jak jsem řekl, jsem smířený. Je čas odejít.“
Použité náměty
- renenekuda.cz/povidkar
- Postava: Žárlivá žena
- Místo: Noční město
- Téma: Tancovat jde i se zlomenou nohou.
- První věta: Nakupování bez peněz mám rád.
- (Další postavy: Kavárník, Chudá zdravotní sestřička)
- RandomWordGenerator.com
- Please wait outside of the house.
- Check back tomorrow; I will see if the book has arrived.
- Don’t step on the broken glass.
- The body may perhaps compensate for the loss of a true metaphysics.
- I checked to make sure that he was still alive.
- Sometimes, all you need to do is completely make an ass of yourself and laugh it off to realize that life isn’t so bad after all.
- She folded her handkerchief neatly.
- Další mimo výzvu:
- Our Rob or Ross… Uroboros – Red Dwarf – jen jsem potřeboval dvě jména hlupáků 😊
- Sarah měla být ‘ložená’ nápověda, že je příbuzná… bohužel jsem si spletl Sáru za Salomé (facepalm)
- Úvodní obraz: Toyen, Tři tanečnice, 1925