Čas od času, asi jako každý, v myšlenkách zabloudím do dětství. Něco se vybavuje úplně samo. Něco přichází postupně. Třeba detaily a okolnosti, které tehdy vlastně ani nebyly zajímavé nebo důležité. Přesto, když o nich nyní přemýšlím, představují právě tu skutečnou kvintesenci dětství. (Ano, slovo kvintesence jsem si vypůjčil z „The Secret Life of Walter Mitty“, protože prostě zní skvěle.)
Ač jsem z vesnice, bydleli jsme v paneláku. Ano, strašná představa. A ještě ke všemu jsme měli výhled přímo na hřbitov. Naštěstí ne bezprostředně pod okny, ale přes pole. Pravda bylo tam i fotbalové hřiště a železniční trať. Ani to však nezachrání fakt, že u snídaně vidíte na hřbitov.
Jednou z věcí, ke které mne často přivedou vzpomínky z dětství, je klepač. Ani nevím, jestli to je vůbec oficiální označení oné bájné, a hlavně báječné věci, která bývala téměř u každého bytového domu. Ty tři železné trubky pevně zabetonované do země…
Ten náš byl původně asi tmavě červený. Možná to ale byla pouze základová barva. V době, z které si jej pamatuji já, to ovšem byla barva rzi dokonale vyleštěné dlaněmi a potem dětí našeho domu. Stál u boční, tedy kratší, strany „baráku“. Přesto, svým způsobem, patřil k té straně „za barákem“. Možná proto, že byl také částečně ve stínu. Nebo možná proto, že byl v části, kam oči rodičů nedohlédly.
Kolik radosti, traumat, ale i inspirace, výzev a bůhví čeho, dokázalo dát těch pár kilo železa. Jako zapšklý stařík bych mohl říct: „Kam se hrabou iPady na náš klepač.“ Ale upřímně, kdybychom my měli iPady, tak bychom si klepače také ani nevšimli. Naštěstí jsme však žádný iPad neměli. Většinou dokonce ani obyčejný kazeťák…
Protože náš klepač už někdy dříve přišel o rošť, jeho nejzákladnějším a nejpřirozenějším využitím v klučičích očích bylo dělat branku pro fotbal „na jednu“. Co na tom, že branka byla do kopce nebo že v trávníku byly díry a drny, že by si tam dospělý fotbalista způsobil zranění takřka smrtelné. Naopak. Naši hru leckdy musely ukončit až hlasy rodičů, které svým tónem dávaly jasně najevo, že výmluvy, že jsme si nevšimli, že už je hodinu tma, nebudou účinné.
Na klepači se dalo také šplhat, ručkovat a později zkoušet i první shyby. Svým způsobem to mohl být trénink na školní examinaci v těchto neoblíbených disciplínách. Především to však bylo první porovnávání sil, které přirozeně vytvářelo hierarchii uvnitř panelákové „smečky“. Co si budeme povídat, já, coby šprt, jsem po takovém měření vždy skončil na chvostu. Ani soutěže v házení předmětů na přilehlou stěnu paneláku nebyly mou silnou disciplínou. Ač si vybavuji, že jsme většinou házeli starým tenisákem, stejně tak si pamatuji fleky od hlíny až do výše 4 patra. Nevím, jestli jsem u toho tehdy opravdu nebyl nebo jsem to raději zapomněl… 😊
Ale nejenom sportovní vzpomínky se pojí s touto věcí všedního využití. Byly to také první pusy… Ty ovšem nepadaly z hluboké lásky, ale většinou jako „trest“ v jakýchsi prapodivných dětských hrách. Nemohu se ubránit podezření, že tyto hry byly vždy v režii děvčat. A ač nám bylo stěží osm let, bylo to poprvé, kdy jsem zahlédl intimní partie jedné spolužačky. V čem spočívala ona hra vůbec netuším… (stejně jako kde skončila ona spolužačka a zda by dnes stejně ochotně ukázalo co tehdy. 😁)
Ač byl náš klepač samozřejmě tím nejlepším na světě, nebyl rozhodně jediným. Matně se mi vybavuje zelený klepač u sousedního domu, který ve mne vzbuzoval jistou závist. Jednak proto, že měl „distingovanou“ barvu, ale také zachovalý rošt, na kterém sedávali starší bratři mých vrstevníků a zasvěceně hovořili o metalových kapelách a kouřili kradené startky bez filtru.
Stále se může zdát, že klepač musel byl dokonalým požehnáním. Klepače však měly i svou stinnou stránku. U „schodů“, kde jsme jako skutečně malí bobovali, byly klepače hned dva. Jeden nahoře, odkud se vyjíždělo a kde se skladovaly přebytečné svršky, druhý dole. Patřilo k jakési základní zručnosti každého dítěte umět se dolnímu klepači vyhnout. Občas se ale nezadařilo… Pamatuji si, jak jeden z mých kamarádu zastavil až o klepač. Se smíchem se zvedl a běžel zpět do kopce na start. Zděšení přítomných dospělých ho donutilo zastavit a šáhnout si pod kulicha. Když si čepici sundal, všichni jsme viděli, že zastavit hlavou o klepač se prostě nevyplácí…
Dost bylo nostalgie… Jdu si pustit na tom zpropadeném iPadu, který současné děti připravuje o všechny tyto krásné zážitky, Tublatanku nebo Kreyson a budu vzpomínat na chuť startek bez filtru! 😁
Zdroje: