Je horký letní den. O něco snesitelnější tím, že jsem u Pavla na chalupě. Sedíme na obrubníku slepé ulice, pijeme kafe a „moudře“ hovoříme. Známe se léta a vždy je tedy na co vzpomínat. Jeho žena, Janča, nás s úsměvem poslouchá. Občas upřesní nějaký detail historky, u které sice nebyla, ale protože ji slyšela tolikrát, zná ji možná lépe než my dva.
Tak nějak mimoděk pozoruji jejich staršího synka, jak jezdí na tříkolce. Je před brankou sousedního domu a pokouší se vyjet do mírného kopečka. No, ani se moc nesnaží… Spíše si vychutnává skřípání, které tříkolka vydává, když popojíždí nahoru a zase dolů. Je to příšerný, zrzavý zvuk. Z výrazu dítka je však patrná ta opravdová a čirá radost. Těžko říct, jestli je to jenom horkým počasím nebo zda nám to prostě všem v tu chvíli dochází. Ač to trhá uši, nikdo z dospělých ho neokřikne. Naopak Pavlova manželka to s úsměvem komentuje. Pozorujeme dál jeho „snažení“ a užíváme si to.
Uvědomuji si, jak krásné a bezstarostné dětství je. O jaké úžasné radosti nás „dospělost“ připravuje… Přemýšlím, asi v kterou chvíli jsem ztratil tuto svobodu a radost… S prvním kapesným? S první nutností volit mezi dvěma zly? Když jsem šel do školky nebo do školy? S prvním „To nesmíš“/„To musíš“? Nevím… možná to nikdy nezjistím a možná je to i jedno.
Nezastírám, v tu chvíli se mi vybavily Čtyři dohody a leccos najednou dávalo smysl.
Cítíte to také někdy tak? Kdy Vy jste přišli o tu upřímnou radost? Co si myslíte, že Vás „zlomilo“? Podařilo se Vám z nějaké „dohody“ vymanit?
(Máte-li chuť odpovědět veřejně, komentáře jsou samozřejmě k dispozici)