‚Kdo to k sakru může volat v tuhle hodinu?‘ rozčílil se v duchu šlechtic. Okamžitě se ale zarazil. Otevřel oči. Musel je však ihned zase přivřít. Všude byla oslňující záře. Chvíli trvalo, než přivykl ostrému světlu. Rozhlédl se. Stál uprostřed dlouhého tunelu, zalitého bílým světlem. Horší než všudypřítomná bílá, bylo nesnesitelně otravné zvonění. Opodál stály další dvě osoby. Nebyl typ, který by se dával do řeči s cizími lidmi. Přesto se rozhodl k nim jít v naději, že se snad dozví, co se děje.
„Pardon. Omlouvám se, že Vás vyrušuji, ale nevíte, kde to jsem a co je to za příšerné zvonění?“ řekl, pokud možno co nejsrozumitelněji.
Oba se na něj otočili. On byl zhruba šedesátník, neskutečně hubený, až vyzáblý. Ženě bylo okolo třiceti. Rukama si zakrývala uši a z jejího výrazu bylo zřejmé, že ani ona není nadšená ze zvuku, který zaplňoval prostor. Pohybem hlavy pokynula na muže.
„Právě jsem tady mladé paní říkal, že ten kravál je zvonek mojí tramvaje.“
„Co prosím? Jaké tramvaje?“ zeptal se nechápavě šlechtic.
„Aha, Vám to ještě nedošlo, co?“
„Co mi mělo dojít?“ Na chvíli se zamyslel. „A vůbec. Jak to, že Vás slyším? Já jsem přeci přes padesát let hluchý. Co se to, pro rány boží, děje?“
Muž pokýval hlavou. Rukou ukázal dokola. „Podívejte se okolo sebe. Tunel. Bílé světlo… nepřipomíná Vám to nějaké historky?“
Najednou to začínalo všechno dávat smysl.
Muž pokračoval: „Poslední, co si pamatuji, je, že jsem řídil tramvaj, a najednou přímo přede mnou stál kamion napříč ulicí… Na Poříčí! Rozumíte? Na Poříčí! Kde se tam, hrome, z ničeho nic vzal?!“ Na chvíli se odmlčel a kroutil nevěřícně hlavou. „Evidentně jsme do něj narazili a zůstal sepnutý zvonek. Ale brzy přijedou hasiči a začnou vyprošťovat. Pak to snad přestane zvonit.“
Šlechtic chvíli přemýšlel: ‚Co se dá dělat. Alespoň to bylo rychlé. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že je konec.‘ Nahlas se zeptal: „Co s námi teď bude?“
Muž i žena pokrčili rameny.
„Prý se jde za světlem,“ řekla žena. „Tak jsem to četla v jedné knize.“
Rozhlédli se. Světlo bylo všude okolo. Tvar tunelu spíše tušili, než by jej viděli. Avšak na jedné straně se zdála záře přeci jen o něco intenzivnější. Řidič ukázal tím směrem. Žena i šlechtic opět pokrčili rameny. Ona jen stručně dodala: „Proč ne.“
Nějakou dobu šli. Je těžké odhadovat, jak dlouho jdete a kolik jste urazili, když se kolem vás nic nemění.
„Nemá si pro nás někdo přijít?“ zeptal se řidič. „Nejsem tedy příliš vzdělaný ohledně těchto posmrtných záležitostí, ale měl jsem za to, že tady má být nějaký ouřada, který to rozděluje, jestli nahoru nebo dolů. Jestli mi rozumíte.“
Šlechtic se nadechl a chtěl svému spolucestovateli vysvětlit, že to není žádný ouřada. Ale zarazil se a místo přednášky z katechizmu, se pobaveně zasmál. „Máte pravdu, také jsem tady čekal toho ouřadu.“ Když o tom tak přemýšlel, neodpustil si ani on poznámku v podobném duchu: „Jenom doufám, že nemají ouřední hodiny ‚Od – Do‘. Nerad bych tady čekal do příštího ouředního dne.“
„Nestrašte! Ještě toho trochu. Aby si nakonec musel člověk ještě plánovat, kdy umře…“ přisadil si s úsměvem ještě jednou řidič.
Šli dál a stále se nic neměnilo. Začínalo to být nudné. Humor zmizel a všichni byli vážní.
„Měl jsem si dát ten dort,“ řekl z ničeho nic řidič.
„Co, prosím?“ zeptal se šlechtic, aby se ujistil, zda se nepřeslechl.
„Měl jsem si dát dort, než jsem šel na směnu. Pořád počítám kalorie, abych nebyl tlustej, a nakonec mě zabije kamion. To je pech.“
„Vždyť jste jak lunt. Měl jste pořádně jíst. Vy byste spíš umřel na podvýživu než na obezitu,“ odpověděl šlechtic.
„Kdybyste viděl mé příbuzné, pochopil byste. U nás v rodině snad nikdo neměl pod metrák. A také se skoro nikdo nedožil důchodu…“ gestem rukou v úrovni břicha předvedl výbuch. „A já tuhle statistiku rozhodně nevylepším! No, alespoň budu první, kdo nepotřeboval rakev XXL. Tedy, pokud ze mě vůbec něco v kabině tramvaje zbylo,“ dodal ironicky.
„Bude to znít asi strašně, ale tohle je pro mě ten nejzajímavější okamžik za posledních několik let. Vy si to asi ani neuvědomujete, jak úžasné je někoho slyšet a vést takovýto jednoduchý hovor.“ Usmál se. „Já jsem vlastně spokojený. Žil jsem dlouho a tohle je pro mě takový bonus…“
„Jak jste vlastně přišel o sluch?“ zeptal se řidič. „To už jste se tak narodil?“
„To ne. Ve čtyřech letech jsem měl úraz, když jsem spadl z koně.“
„Vy jste ve čtyřech jezdil na koni?“
„Ano, ano,“ pokýval šlechtic hlavou. Usmál se: „Ale na houpacím. O to absurdnější to je, že?“
Žena zakroutila hlavou. Evidentně se nebavila tak jako mužská část jejich výpravy.
I šlechtic zvážněl. „Omlouvám se, jestli Vás svými slovy nějak pohoršuji.“ Po krátké odmlce se zeptal: „Vy jste si asi ještě odchod neplánovala, že? My jste staří, nás tam toho už mnoho zajímavého nečekalo. Ale vy jste ještě mladá.“
„Asi málokdo něco takového čeká,“ odpověděla vážně. „Byla jsem zrovna na cestě k jedné své, řekněme, pacientce.“ Odmlčela se. Ještě více zvážněla. „Docela se obávám, jestli se s ní tady za chvíli nesetkám.“ Oči se jí začali lesknout a po chvilce jí sjela po tváři slza.
Šlechtic vyndal z kapsy saka kapesníček a podal jej ženě. Ta jej přijala a pokusila se o mírný úsměv. Osušila si tvář a částečně i oči.
„Vy jste lékařka?“ zeptal se řidič.
„Ne, to ne,“ odpověděla. „Porodní asistentka.“ Na chvíli se odmlčela. „Je to mladá dívenka. Taková ta, co se obléká jako japonská panenka. Když jsem ji poprvé viděla, ani jsem nevěřila, že jí bylo patnáct… To by snad nebyl ani takový problém. Její otec je ale bossem jedné místní mafie. Domluvil jí před několika lety sňatek, který měl být zárukou příměří s konkurencí…“ Povzdechla si. „Podařilo se jí těhotenství utajit. Předstírala, že je v zahraničí. Měly jsme rodit v tajnosti v jednom prázdném pražském bytě… Tím, že je tak drobná, bylo to riskantní i tak. Pokud však na to bude sama, bojím se toho nejhoršího.“ V tu chvíli již regulérně plakala.
Oba muži zůstali stát a nevěděli, co na to říct.
„Třeba jí pomůže někdo jiný. Třeba někomu zavolá, když nepřijdete,“ zkusil to řidič.
Zakroutila hlavou. „Na to je příliš vyděšená a nedůvěřivá. Když se to prozradí, zemřela by nejspíše tak jako tak. Možná přímo rukou svého otce.“
„Můj Bože, to je strašné!“ řekl šlechtic. Po chvilce dodal: „Tohle nikdy nepochopím. Odkud se v lidech ta zloba bere? Já děti bohužel neměl, ale nedokáži si představit, že bych na ně býval vztáhl ruku.“
„Mé děti jsou již dospělé. Vyváděly někdy šílené věci. Občas dostali na prdel, to zas jo, ale tohle také nepochopím,“ navázal řidič. Chvilku mlčel. Pak zakroutil hlavou a pousmál se. „Když přišla dcera v osmnácti domů s tím, že je v tom, nebyl jsem nadšenej. Když se ale pak narodil vnuk… Bylo to úžasné. A já si to neskutečně užíval. Když jsem byl po dlouhé směně úplně vyřízený, stačilo k nim zajít na půl hodiny a úplně se mi dobyly baterky.“
„Promiňte, že jsem tak pragmatický, ale co mělo být pak s tím dítětem?“ zeptal se šlechtic.
„Uvažovaly jsme, že bych předstírala těhotenství, aby zůstalo u mě a ona jej mohla vídat. Bylo by to ale nevěrohodné, protože i otec je asijského původu. Dohodly jsme se tedy, že by šlo do kojeneckého ústavu, ve kterém mám známou. A časem bych se jej pokusila získat třeba do pěstounské péče. Kvalifikaci mám, to by nebyl problém. Jenom bych se bývala musela narychlo vdát.“ Povzdechla si. „Vidíte. Půl roku jsme to plánovaly, já se trápila, a nakonec to skončí absolutní katastrofou… Kéž by to alespoň oni přežili.“
Všichni šli mlčky dál. Už to, že byli mrtví, nebylo veselé, ale tohle bylo ještě strašnější.
Z ničeho nic se zdálo, že k nim zepředu doléhá nějaký hluk. Snad možná i radostný hlahol.
Podívali se na sebe.
Řidič mírně rozhodil ruce a zakroutil hlavou. „Veselí jsem tady, pravda, nečekal.“
Šlechtic souhlasně pokýval hlavou. Pak ale přiložil dlaně k ústům: „Haló! Je tam někdo? Haló!“
Vzdálený šum ustal. Po chvíli se na „obzoru“ objevila malá silueta. Docela rychle se přibližovala.
Podívali se znovu na sebe. „Snad jsem nezpůsobil nějaký další malér,“ řekl provinile šlechtic.
Nyní již rozpoznávali obrysy postavy. A ta se stále přibližovala. Byl to pohledný muž v bílém obleku, zhruba kolem čtyřiceti. Teď již byl pár kroků od nich. No, pár kroků… Sice se přibližoval, ale vlastně žádné kroky nedělal.
Vypadal zmatený. „Co tady prosím Vás děláte?“
Cestovatelé se na sebe opět nechápavě podívali. Řidič se vzpamatoval první. „Jsme nejspíš mrtví. Tak jsme tady. Mysleli jsme, že nás budete… čekat.“
„To není možné!“ odpověděl rázně muž.
„Co není možné?“ zeptal se šlechtic a udělal krok k muži.
Ten mírně ustoupil a šlechtice si prohlížel. „Není možné, abyste byli mrtví. Dnes nikdo neumírá!“
„Jak to víte?“ vstoupila do diskuse porodní asistentka.
„Protože jsme to tak na dnešek nastavili. Neměl by Vás tady totiž, kdo přijmout.“
„To snad není pravda! A my si dělali srandu…“ vykřikl popuzeně řidič. „Oni mají opravdu úřední hodiny! Já se té byrokracie nezbavím ani po smrti!“ Plácl se otevřenou dlaní do čela.
„Žádné úřední hodiny nemáme,“ bránil se muž v bílém. „Tedy zatím!“ dodal. „Proto také stávkujeme.“
„Cože děláte?“ zeptal se nevěřícně šlechtic.
„Stávkujeme. Co je na tom tak těžkého pochopit?“ Když viděl nechápavé výrazy cestovatelů, dodal na vysvětlenou: „Tak si to představte pracovat šest tisíc let bez pauzy. Chceme také mít někdy volno. Občas třeba i dovolenou!“
„Aha. Tak to jo. To jsem nevěděl. To já zas chápu. Mně po dlouhé směně s pohotovostí také kape na karbid,“ pokyvoval souhlasně řidič.
„A co s námi tedy bude?“ zeptala se žena. „To jako půjdeme…,“ a ukázala dolů.
„To určitě ne. Tam se stávkuje taky. Ti jsou na tom stejně. Naši odboroví předáci to domluvili tak, aby bylo zavřeno všude.“
„Asi jsem tehdy na hodině náboženství chyběl, když se takhle ‚spolupráce‘ probírala, “ řekl uštěpačně šlechtic.
„Tak to bych si vyprosil, takovéto výpady!“ odsekl muž v obleku. „Když jde o důležité věci, dokážeme se domluvit. Jsme všichni přeci… však víte… někdo prostě jenom padlý. Taky Váš bratr nepřestane být Vašim bratrem jenom proto, že pije.“ Udělal krátkou pauzu: „Však víte… Hlavně, nevytvářet si žádné domněnky! A nehřešit slovem, nebrat si nic osobně… a tak dále.“
Nechápavě se na sebe podívali.
„Počkat… odkud Vy vůbec jste?“
„Z Prahy,“ odpověděl řidič.
„Pane Bože!“ vykřikl téměř okamžitě muž v bílém. Hned se však chytil za ústa a podíval se rychle nahoru. „Pardon, šéfe! Vytočil jsem Vás omylem. Však víte… s těmihle bezbožnými Středoevropany je vždycky nějaký problém.“ Vrátil pohled k nim. „Chvíli tady počkejte, já zjistím, co se stalo a proč jste tady.“
Muž se začal vzdalovat ještě větší rychlostí, než se předtím dostal k nim.
Podívali se na sebe. Řidič pokrčil rameny. Šlechtic mírně roztáhl ruce v nechápavém gestu, žena mlčela a zůstávala ve svých myšlenkách.
Během chvíle se muž v obleku zase přibližoval. Zastavil se před nimi s úsměvem na rtech.
„Tak je to všechno jasné. Celé je to jedno velké nedorozumění. Kolegové, když nastavovali program na dnešek, tak tam omylem pustili simulaci nepravděpodobných katastrof.“ Zakroutil hlavou a otočil oči v sloup. Pak se nahlas zasmál.
„Ehmm… mně to moc vtipné nepřijde,“ řekl řidič.
„Omlouvám se za neomalenost.“ Muž zvážněl. Ale zase rychle pokračoval: „To Vám nepřišlo divné, že doprostřed historického centra z ničeho nic spadl kamion?“ Kývnutím hlavy na každého z nich si chtěl vyžádat odpověď.
Nechápavě se po sobě podívali. Žena se ušklíbla a rázným hlasem odpověděla: „A co nám jako mělo přijít divné? Co je to vůbec za otázku. Byl tam kamión… my do něj narazili… a umřeli…“ Na závěr si ještě přidupla a dodala: „To jsme si měli říct: ‚Pch, kamion, jedeme dál!‘?“
„No jistě! Kdyby se před Vámi objevila z ničeho nic Velká čínská zeď, tak do ní také narazíte? Vždyť by to vůbec nedávalo smysl… Vždy máte přeci na vybranou. Nic není dané. Je to vždy Vaše rozhodnutí…“ Odmlčel se. Nyní si je podezřívavě prohlížel on. Zvážněl. Těkal očima z jednoho na druhého. Očividně přemýšlel.
„Vy tohle nevíte, že?“ zeptal se opatrně. Když viděl jejich nechápavé výrazy, opět si přiložil ruku na ústa. Ale tentokrát si dával pozor, aby nechtěně nezavolal ‚Nadřízeného‘.
„Tak to je malér. Vy jste z reality, kde jste na to ještě nepřišli,“ přejížděl si dlaní po obličeji a kroutil hlavou. „To je malér. To je malér.“ Odfrkl si a vyděšeně se na ně podíval. „Dnes tady nemáte vůbec co dělat. Nemohu Vás přijmout a měl bych Vás poslat zpět. Ale už jsem Vám prozradil něco, na co máte přijít až za pár století. Kdo se v tom časoprostoru má orientovat. To je malér!“
Zamyšleně zkroutil obličej, zvedl koutek úst, přivřel oči a rozhlížel se okolo. „Slíbíte mi, že si tohle necháte pro sebe,“ řekl skoro až s výrazem štěněte. „Šéf je dobrotiví, ale umí se občas i naštvat. Však víte…“
Šlechtic jako jediný souhlasně pokývat. Ostatní nechápavě pokrčili rameny. Šlechtic tedy řekl: „Myslím, že Vám to může slíbit, že?“ A obrátil se na ostatní. Ti nyní rozpačitě také pokývali hlavou.
Muž v obleku se usmál a jako by se opět rozzářil. „Máte příležitost prožít zbytek života tak, jak bude sami chtít. Víte teď něco, co ostatní nevědí. Užívejte tento dar co nejlépe.“ Na všechny tři se postupně podíval. Zavřel oči. Mírně naklonil hlavu dopředu. Bylo vidět, že v ústech zatnul zuby. Po chvíli oči otevřel a opět se usmál.
Přistoupil k řidiči: „Jste dobrý člověk, ale nejezte se už jednou pořádně…“ Poplácal ho po rameni.
Pak jednou rukou vzal za ruku ženu a tou druhou ruku šlechtice. Usmál se. „Dítě bude v pořádku, když si pospíšíte. Nebojte, dobře to dopadne.“ Mrkl nenápadně na šlechtice.
***
O dva roky později…
„Rozsudek jménem republiky. Okresní soud v Praze 3 rozhodl takto:
Nezletilá Lea Wongová je od právní moci tohoto rozsudku osvojencem společných osvojitelů Richarda Knížete a Aleny Knížetové.“
Ženě vyhrkly slzy a objala manžela. Políbil ji. I jemu se leskly oči.
Když se chystali k odchodu ze soudní síně, manžel se zarazil. Otočil hlavu zpět k prostoru pro veřejnost. Opravdu se mu to nezdálo. Poklepal na ruku své ženy, aby se také podíval tím směrem. Z poslední řady se na ně usmál muž v bílém obleku a spiklenecky mrkl.
Náměty a inspirace:
- renenekuda.cz/povidkar
- Postava: Neslyšící šlechtic
- Místo: Nejdelší tunel světa
- Téma: Konec dobrý, všechno dobré.
- První věta: Kdo ksakru může volat v tuhletu hodinu?!
- (Další postavy: Porodní asistentka, Vyhublý řidič tramvaje)
- RandomWordGenerator.com
- I am counting my calories, yet I really want dessert.
- This is a Japanese doll.
- She was too short to see over the fence.
- Mimo výzvu:
- Terry Prachett: Good Omens a mnoho dalších 😉
- Čtyři dohody
- film Noc plná zázraků
- Úvodní foto: https://pxhere.com/en/photo/412785